Tisk z hloubky – je mladší technika než tisk z výšky, princip spočívá v tom, že co je níž, to se vytiskne (pod úrovní povrchu). Do zahloubených míst vtíráme barvu a naopak se ostatního povrchu stírá, tiskneme pod velkým tlakem.Tisk z hloubky bývá nejčastěji proveden z měděné či zinkové desky, je možné použít i jiné kovy (ocel, hliník, mosaz). Při rytí zůstává jemný drátek, který se strhne tzv.šábem (trojúhelníkový nástroj, jako nůž), barvu zatíráme do drážky, pak položíme mokrý papír, pod tlakem barva zůstane.
Techniky hlubotiskových forem můžeme rozdělit na:
Mechanické (rytiny)
- mědiryt
- oceloryt
- tečkovací rytina
puncovaná rytina
rytina s krejónovou manýrou
suchá jehla
škrabaná rytina (mezzotinta)
Chemické (lepty)
- lept čárový (do pevného krytu)
- lept s bodovací (tečkovací) manýrou
lept do měkkého krytu
lept zrnkový (akvatinta)
lept křídový (na světlocitlivém asfaltě)
lept vykrývaný (rezerváž)
lept lavírovaný
heliogravura
Mědirytina
Technika rytiny v mědi je nejstarší metodou tisku z hloubky. Bezprostředním předchůdcem byla technika zvaná niello, kterou italští kovorytci v 1.pol.15.století zhotovovali ozdobné předměty ze zlata, stříbra a jiných kovů. Florentský zlatník Tommaso Finiguerra byl první, který dal podnet na využívání niellové techniky na rozmnožování kresby – rytina Korunovace Panny Marie z roku 1 452. Podstatným mezníkem ve vývoji italského mědirytu je tvorba padovského malíře, sochaře a rytce Andrey Mantegny.
Druhým velkým centrem bylo Německo. Mezi roky 1 410 – 1 430 působil v Horním Porýní Mistr hracích karet (touto technikou vytvářel hrací karty). Z této oblasti pochází i první datovaný mědiryt Bičování Krista z roku 1 446. Dalším mistrem mědirytu byl Martin Schongauer, především však Albrecht Dúrer (posunul grafiku na samostatnou rovnou malbě).
Koncem 16.a počátkem 17.století se tato technika rozšířila i do Nizozemí a Francie.
Okolo malířské Rubensovy školy seskupení rytců, kteří otiskovali jeho díla. Pro císaře Rudolfa II.pracoval antverpský rytec Egidius Sadeler (autor portrétu Rudolfa II.).
Nejlépe vyhovuje měděná deska o síle 1 až 3 mm, měď se vyznačuje velkou pevností a současně vláčností, neměla by být poškrábaná, musí mít dokonale hladký povrch, jestliže je poškrabaná, brousí se pod vodou, smirkový papír můžeme mít nalepený na špalíku, brousíme jím pak rovně, dále můžeme pomocí korkové zátky přetřít povrch desky jemnou pemzou s kapkou oleje, strhneme ostré hrany, které protrhávají papír, potažmo filc.
Kresbu ryjeme rovnou do desky nebo přeneseme pomocí kopíráku. Nejjednodušší, když jej oxerujeme, naneseme toneren na desku, částečně se může předleptat, vyleptaná plocha pak vede rydla, hladítkem vyhladíme. Mědirytecká rydla jsou vyrobena z kvalitní kalené oceli. Rydla mají různý tvar. Každý tvar je určen na jinou hloubku a charakter vrypu.
Oceloryt
Dá se rýt i do ocelové desky, která je pevnější, efekt je podobný jako u mědirytu, poprvé jej použil kolem roku 1 820 Angličan Charles Heath, v 19.století se uplatňoval oceloryt při tvorbě knižních ilustrací. Dnes se s ním setkáváme jako tisk známek, bankovek a jiných cenin. Rytina se dělá mědiryteckými rydly do nezakalené ocelové desky, která je měkká, jakmile se po dokončení zakalí, je tvrdší. Aby se dalo co nejvíce z ní tisknout.
Tečkovací rytina
Technika, při které soustavou nespočetných drobných bodů dosahujeme tónované kresby, které se do hladkého povrchu měděné desky vybíjí jehlou nebo tečkovacím kladívkem či ruletou (kolečko s ozubenými hrankami). Tato technika se používala velmi zřídka, jako doplněk lineární rytiny nebo mezzotinty. Poprvé ji použil Jan Billeart v Amstrdamu, širší uplatnění našla tato technika v díle benátského rytce Francesca Bartolozziho.
Puncovaná rytina
Kresbu razíme ocelovým puncem (raznicí) do měděné desky. Různé tvary raznic (hvězdičky, kolečka, trojúhelníky) tu mají podobnou funkci jako jehla v tečkovací technice. Barva se nanáší na povrch desky, vtírá se do vyražených prohloubenin např. prstem, tiskneme z hloubky.
Suchá jehla
Typ lineární rytiny, která se nedělá rydly, ale ocelovou jehlou přímo do hladkého povrchu měděné, případně zinkové desky, ale také celuloit, plexisklo.Poprvé v 15.století Mistr rukopisu nebo předtím také Mistr Amstrdamského kabinetu (okolo roku 1 480). Vynikající výsledky technikou suché jehly dosáhl až Albrecht Dúrer a později Rembrandt van Rijn. Z dalších umělců např. Auguste Rodin, Edvard Munch, Pierre Bonnard, Pablo Picasso nebo Marc Chagall a jiní. Pracujeme s ostrou rycí jehlou, která je zasazená v dřevěném držáku. Provedeme kresbu, šponek neodstraňujeme jako u mědirytu, ale se nechává, využívá se jako typický prvek. Velmi tmavé části rytiny opravujeme škrabkou, kterou snižujeme šponek na patřičnou míru, málo výrazné čáry nebo plochy znovu přeryjeme jehlou. Tato technika nevydrží mnoho tisků, drátek se otupuje, deska se tzv.opotřebí (unavená deska), omezený náklad, podle toho, do čeho ryjeme (asi 30 náklad).
Rytina s krejónovou manýrou
Je technika, při které se na hladké ploše měděné desky vytváří půltónová kresba přímým působením speciálních nástrojů (rulety, molety). Tato technika vznikla v první polovině 18.století ve Francii původně jako způsob kresby do pevného krytu při leptu. Většinou se kombinuje s technikou tečkovací nebo se suchou jehlou, ale i samostatně. Nástroji se rozzrňuje deska, na větší plochy se používá skoblina nebo soustava ozubených koleček. Deska se stává strukturální.
Škrabaná rytina (mezzotinta)
Je technika tónované rytiny, při které kresbu vyškrabáváme – tj. tmavé plochy měděné či mosazné desky, která je hustě nazrněná, přesvětlujeme. Černou plochu hladítkem vyhladíme, získáme tak světlejší. Má schopnost vytvářet měkké přechody z tmavých hloubek do světlejších.
Techniku tónové rytiny objevil roku 1 642 důstojník Ludwig von Siegen z Hessenu. V Anglii získala tato technika velkou oblibu. Velké oblibě se těšila i barevná mezzotinta, jejím průkopníkem byl Christoph Leblon. Napomohla popularizaci děl anglické portrétní školy 17.století. Na mezzotintu se nejlépe hodí hrubší měděná deska (1,5 – 2 mm).
Potřebné zrnění se na ní vytváří pomocí skobliny – to je ocelový půlkruhový nůž s ostrých zubů. Při urychlení práce a při větších formátech používáme kotoučový zrnič, sestrojený z několika kotoučových pil.
Hlubotiskové lepty
Obraz se do hladkého povrchu kovové desky vyhloubí pomocí leptadla. Takovéto postupy nazýváme mokré, rytiny (suché)
Existuje spousta technik, pro použití je nejlepší hladká měděná deska (může být i zinková, mosazná), deska se zakrytuje, kde se odstraní kryt, tam funguje leptadlo, které desku zpracuje, techniky se dají kombinovat. Nejjednodušší je čárový lept.
Čárový lept (do pevného krytu)
Pracujeme jako u suché jehly, s tím rozdílem, že desku zakrytujeme. Kryt pokrývá kovovou desku.Působením leptadla je kresba na odkrytém místě vyleptaná do hloubky (tzn.kreslíme způsobem, že odrýváme kryt).
Předchůdcem leptu jako grafické techniky byli metody kovorytců 15.století, kteří si práci ulehčovali kyselinou. Nebyli známé prostředky na leptání mědi, první lepty vznikly na železných deskách. Mezi ně patří i 6 listů Albrechta Dúrera, z kterých Sv.Hieronym z roku
1 512 je nejstarší vůbec. Po vynalezení leptacích postupů v mědi se obě techniky navzájem kombinovali – vznikla tím tzv.leptaná rytina. V 16.století pracovali touto technikou Urs Graf, Lucas van Leyden, Pieter Brueghel, dále Rembrandt van Rijn. V 17.století např. Francouz Jacques Callot či Claude Lorrain. Rozsáhlé dílo vytvořil Václav Hollar. V 18.století se objevily nové postupy při zpracování kresby a leptání – vznikl tak lept tónový. Dále např. William Hogart, James Whistler, Pablo Picasso a další.
Příprava kovové desky a leptacího krytu
Podobné jako u mědirytu, nejlépe vyhovuje měděná deska o tloušťce 1,5 – 2 mm ( může být ocelová, mosazná i zinková). Strhneme hrany a případné ostré rožky, desku vyhladíme a přebrousíme, povrch desky odmastíme plavenou křídou a lihem. Příliš vysoký lesk na desce zmatníme tím, že ji na chvíli ponoříme do 3 % roztoku kyseliny dusičné ve vodě.
Připravíme si leptací kryt, který musí být dostatečně přilnavý na desku, nesmí praskat a loupat se, musí být odolný vůči leptadlu. Např. na recepturu podle Rembrandta potřebujeme 50 g včelího vosku, 15 g mastixu a 15 g sýrského asfaltu. Mastix můžeme nahradit parafínem. Dá se použít i asfaltový lak. Zakrytování provedeme buď v pevném skupenství, kdy desku zahřejeme rovnoměrně po celé ploše, pevný kryt se roztaví, za tepla jej rozválíme koženým válečkem. Tekutý kryt je v podstatě pevný kryt rozpuštěný v lehce prchavém rozpouštědle. Roztok nalijeme do středu desky a lehkými tahy štětcem rozetřeme po povrchu. Používá se na krytí rozměrných formátů či na dodatečné opravné leptání v kresbě.
Kresba a její leptání
Kresbu si rozvrhneme v základních konturách, kryt odstraňujeme jehlou v linkách při rovnoměrném tlaku, odhalíme tím kovovou matrici, obrysové linie a stínování se kreslí negativně, chybně vyryté místa opravíme přetřením štětcem namočeným v tekutém krytě. Při leptání musíme zakrýt druhou stranu desky (zalepíme lepící páskou).
Měděné či mosazné desky se nejlépe leptají 1 roztokem chloridu železitého (krystalická látka rozpustná v destilované vodě). Chlorid železitý leptá pomalu , ale přímo do hloubky, není tak agresivní a zdraví škodlivý.
Dále se k leptání používá 2 kyselina dusičná, kterou leptáme zinkové i měděné desky. Na leptání zinku ji ředíme destilovanou vodou v poměru 1 : 4 – 5, na měděnou desku v poměru
1 : 2 – 3. Do vody lijeme kyselinu, ne naopak. Kyselina dusičná leptá prudce do hloubky i do šířky, kde může podleptat, přičemž uvolňuje škodlivé páry.
Diferencování kresby leptáním
Můžeme leptat najednou, kdy kresbu strčíme do leptadla, uděláme zkoušku – u kyseliny 1 – 5 min, u chloridu 20 – 30 min.
Při rytí kresby do krytu můžeme využít metodu leptání s postupným vykrýváním – leptáme na různé stupně – ponoříme desku s kresbou do leptadla, na tak dlouho, až se prohloubí linie, které mají být nejtenčí. Desku potom důkladně opláchneme vodou, osušíme, místa, které jsou dostatečně vyleptané, zatřeme asfaltovým vykrývacím lakem. Když lak uschne, leptáme znovu druhý stupeň hloubky čar. Tento proces opakujeme podle potřeby. O stavu leptání linií se můžeme přesvědčit tím, že hadříkem namočeným v benzolu odstraníme malý kousek krytu.
Tlusté line dáme do leptadla asi na 30 min, vytáhneme, opláchneme, dále středně tlusté 20 min a nejtenčí asi na 10 minut.
Leptání s postupným dokreslováním – desku s vyrytými konturami nebo nejtmavšími částmi kresby dáme do leptadla, po opláchnutí a osušení dokreslíme části, které mají být o něco světlejší. Takto pokračujeme až do konce.
Čas leptání – nedá se určit celkem přesně, je daný výtvarným záměrem, druhem kovu a leptadla, faktory jako složení kovu, koncentrace, teplota a vyčerpanost leptadla. Pomůckou nám může být malý kousek stejného kovu s několika typy čar, který dáme s deskou do leptadla. Na tomto kousku sledujeme postup leptadla.
Lept s tečkovací manýrou
Nejvíce se tato technika používala v 18.století, hrotem rycí jehly modelujeme kresbu do krytu prorážením různě hustých bodů, přičemž jen nepatrně zasahujeme kov. Hotová kresba je potom zaleptaná do hloubky stejným způsobem jako čárový lept.
Lept s krejónovou manýrou
Poprvé ji použil rytec Jean-Charles Francois. Roku 1 740 byl patentován postup pro barevný tisk touto technikou ze tří základních desek – jeho autorem byl Jacques-Christophe Leblon. Měděná či zinková deska se pokryje pevným krytem jako u čárového leptu. Kresbu vytvoříme např. pomocí rulety (na konci má ocelový váleček, který je zdrsněn hrankami), nebo molety (zakončena ostnatým zrnidlem ve tvaru šišky) nebo použijeme matoir (malá ocelová kulička s nepravidelně ostrými hroty na povrchu).
Čárový lept se zrnem
Desku pokryjeme tenkou vrstvou tekutého krytu bez vosku nebo asfaltem rozpuštěným v terpentýnovém oleji. Kresbu uděláme celou. Na rozdíl od běžného čárového leptu nemusíme hledět na hustotu čar, na tmavých místech můžeme obnažit i celé plošky kovu. Desku s hotovu kresbou naprášíme a natavíme jako při vytváření zrna při akvatintě. Postupným leptáním dosáhneme různé intenzity zrnitých linií.
Lept do měkkého krytu
Poprvé jej uplatnil Dietrich Meyer starší ve Švýcarsku, obliby se dočkala tato technika až ve 20.století. Měkký kryt vyrobíme roztavením pevného krytu a přidáním vazelíny nebo loje. Kryt úplně nezaschne, aby zůstal lepkavý. Kryt nanášíme na mírně zahřátou desku pomocí koženého válečku, vrstva musí být rovnoměrná. Nános krytu je citlivý na dotek, takže musíme postupovat opatrně.
Na drsnějším papíře si nejprve červenou rudkou rozvrhneme kresbu. Potom papír opatrně přiložíme na desku s krytem a takto připevníme k podložce. Kreslíme přes červenou skicu a využíváme rozdílného tlaku na různé linie. Kryt se pod tímto tlakem přilepuje na zadní straně papíru, tím se kov obnažuje v linkách, které přebírají strukturu papíru. Velmi dobře vychází kresba i přes tkaniny. Do měkkého krytu můžeme kreslit i přímo tvrdším štětinovým štětcem. Po dokončení kresby desku odkryjeme a zkontrolujeme. Případná nežádoucí místa vykryjeme asfaltovým lakem.
Kresbu leptáme stejně jako u čárového leptu, použijeme však slabší leptadlo. Měděné desky leptáme chloridem železitým, na zinkové použijeme velmi zředěnou kyselinu dusičnou. Potřebné opravy málo vyleptaných čar uděláme nasucho pomocí rulety nebo molety.
Lept do křehkého krytu
Velmi měkkou lineární nebo tónovou kresbu můžeme udělat do krytu, který se pod dotykem kreslících nástrojů odlupuje, takže vyryté linie mají jemné odprýskané linie, čára není hladká, je živá.
Na přípravu krytu použijeme některý ze tří receptů:
Řídký roztok sýrského asfaltu v terpentýnu či benzolu nalijeme na desku.
Nadrcenou kalafunu rozpustíme v denaturovaném lihu a zabarvíme anilinovou barvou. Nanášíme jako předešlý kryt (např.štětcem). Jak se směs na desce sráží, znamená to, že lih obsahuje moc vody. V tomto případě přidáme do lihu trochu potaše nebo zelené skalice. Z tohoto lihu připravíme pak nový kryt.
Na desku naneseme normální pevný kryt a po vychladnutí ho v naprašovací skříňce naprášíme kalafunou, kterou natavíme jako při akvatintě, takže se s pevným krytem spojí. Má strukturu jemného smirkového papíru.
Lineární kresbu na odlupujícím se krytě uděláme rycí jehlou, stopa je širší a má nerovné okraje. Větší plochy kovu odkrýváme pomocí škrabky. Měkké okraje tmavších ploch dosáhneme tak, že na odstraňování krytu použijeme tvrdou gumu. Výsledek pak působí dojmem lavírování. Můžeme použít i ruletu s trochu hrubším zrněním.
Jestliže jsou v krytě obnažené souvislé plochy kovu, desku je třeba nazrnit akvatintovým zrnem. Leptání můžeme provést najednou nebo s postupným vykrýváním.
Zrnkový lept (akvatinta)
Tato technika vznikla v polovině 18.století zásluhou Francouze Jeana-Baptisty le Prince. Nejvýraznějším přínosem byla tvorba Španěla Goyi.
Technika zrnkového leptu s italským názvem akvatinta je metoda, která vytváří tónové kresby na kovové desce nazrněné přitaveným asfaltovým práškem. Různou kvalitou zrna, silou leptadla a dobou jeho působení můžeme ovlivnit jednotlivé plochy. Výsledný dojem je blízký lavírované tušové kresbě.
Hladkou měděnou desku dokonale odmastíme a nazrním akvatintovým zrnem. To provedeme naprášením jemného sýrského asfaltu, který se nahřátím připeče na povrch desky. Místo asfaltu můžeme použít i rozdrcený prášek kalafuny, případně damary či kopálu.
Desku naprášíme buď ručně sypátkem nebo v naprašovací skříňce. Naprášenou desku zahřejeme, prach se připeče teplem.
Pro vytvoření akvatintového zrna můžeme použít i kuchyňskou sůl – na vrstvu pevného krytu, roztaveného na povrchu desky, nasypeme přes jemné síto kuchyňskou sůl. Po vychladnutí přebytečnou sůl otřepeme, desku ponoříme do vody, kde se zrnka soli, které pronikla přes kryt, rozpustí, a tak se odryje kov.
Rozvrhnutí kresby
Na desce s asfaltovým zrnem, které je tmavé a nepřehledné, uděláme rámcový rozvrh kresby např. rudkou. Když potřebujeme přenést obrysové linie přípravného náčrtu, zhotovíme jehlou popřepichovanou pauzu, kterou položíme na nazrněnou desku a pomocí vaty vetřeme do drobných otvorů jemnou práškovou bělobu. Nepatrným zahřátím desky zabezpečíme trvanlivost těchto pomocných čar.
Na desce s kalafunovým zrnem – je přehledné, můžeme udělat pomocnou kresbu už před nazrněním desky, přičemž využíváme chemické očerňování kovu.
