Kávové řezy

Postup je jednoduchý a následný:

1 balíček listového těsta rozdělíme na 2 díly, každý tence rozválíme a upečeme na plechu opláchnutém vodou. Upečené spojíme tvarohovým krémem: v 1/2l mléka rozmícháme 2 vanilkové pudinky a uvaříme. 120g másla utřeme se 100g mletého cukru, 250g tvarohu a smícháme s prochladlým pudinkem. Vymíchaný krém dochutíme instantní kávou. Řezy polijeme čokoládou.

Čokoládový koláč (s rýžovou náplní)

130 g hladké mouky, 50 g hořké čokolády, 30 g hnědého cukru, 20 g změklého másla, 1 lžíce rumu, ½ lžičky kypřícího prášku do pečiva, ½ lžičky nastrouhané pomerančové kúry, špetka soli, hladká mouka na vál, máslo na vymazání a hrubá mouka na vysypání formy

Náplň: 500 g mléčné rýže, 100 g bílé čokolády, 3 vejce, 50 g polohrubé mouky, 2 lžíce cukru, 1 lžička mleté skořice, špetka soli

Smícháme mouku, prášek do pečiva, cukr a pomerančovou kůru. Přidáme rozpuštěnou hořkou čokoládu, máslo, rum a špetku soli. Vypracujeme hladké těsto, které necháme 20 minut odpočinout. Pak ho rozválíme na pomoučeném válu na plát silný asi 0,2 cm a vyložíme jím vymazanou a vysypanou koláčovou formu. Těsto propícháme vidličkou a zapečeme 10 minut při 190 C. Pak snížíme teplotu na 160 C a pečeme ještě 15 minut. Mléčnou rýži smícháme s rozpuštěnou bílou čokoládou, skořici, dvěma vejci, jedním žloutkem a moukou. Z posledního bílku a špetky soli ušlecháme sníh, zašleháme do něj cukr a sníh opatrně vmícháme do rýžové hmoty. Nalijeme ji do formy s těstem a koláč pečeme ještě 50 minut při 150 C.

Čokoládovooříškové placičky

150 g hladké mouky, 150 g krupicového cukru, 90 g rozpuštěné čokolády, 85 g nasekané čokolády, 85 g másla, 2 vejce, 75 g lískových oříšků, 1 sáček vanilinového cukru, ½ sáčku kypřícího prášku do pečiva, špetka soli

Na ozdobení: 200 g bílé nebo tmavé čokoládové polevy, 50 g vyloupaných pistáciových oříšků

Změklé máslo utřeme s oběma druhy cukru do hladké pěny. Postupně vmícháme vejce a rozpuštěnou čokoládu. Lískové oříšky nasypeme na plech s papírem na pečení a opražíme v troubě při 180 C do světle hnědé barvy. Pak je mezi prsty promneme, abychom je zbavili slupek, a nasekáme. Smícháme je s nasekanou čokoládou, prosátou moukou, solí a práškem do pečiva a tuto směs vmícháme do máslové směsi. Těsto nastříkáme pomocí cukrářského sáčku s hladkou trubičkou do tvaru placiček na plech vyložený papírem na pečení a upečeme je při 180 C. Placičky po vychladnutí potřeme z poloviny rozehřátou bílou nebo tmavou polevou, posypeme nasekanými pistáciemi a necháme zaschnout.

Tisk z hloubky

Tisk z hloubky – je mladší technika než tisk z výšky, princip spočívá v tom, že co je níž, to se vytiskne (pod úrovní povrchu). Do zahloubených míst vtíráme barvu a naopak se ostatního povrchu stírá, tiskneme pod velkým tlakem.Tisk z hloubky bývá nejčastěji proveden z měděné či zinkové desky, je možné použít i jiné kovy (ocel, hliník, mosaz). Při rytí zůstává jemný drátek, který se strhne tzv.šábem (trojúhelníkový nástroj, jako nůž), barvu zatíráme do drážky, pak položíme mokrý papír, pod tlakem barva zůstane.

Techniky hlubotiskových forem můžeme rozdělit na:

Mechanické (rytiny)

• mědiryt
  

• oceloryt

• tečkovací rytina

• puncovaná rytina

• rytina s krejónovou manýrou

• suchá jehla

• škrabaná rytina (mezzotinta)

Chemické (lepty)

• lept čárový (do pevného krytu)
  

• lept s bodovací (tečkovací) manýrou

• lept do měkkého krytu

• lept zrnkový (akvatinta)

• lept křídový (na světlocitlivém asfaltě)

• lept vykrývaný (rezerváž)

• lept lavírovaný

• heliogravura

Mědirytina

Technika rytiny v mědi je nejstarší metodou tisku z hloubky. Bezprostředním předchůdcem byla technika zvaná niello, kterou italští kovorytci v 1.pol.15.století zhotovovali ozdobné předměty ze zlata, stříbra a jiných kovů. Florentský zlatník Tommaso Finiguerra byl první, který dal podnet na využívání niellové techniky na rozmnožování kresby – rytina Korunovace Panny Marie z roku 1 452. Podstatným mezníkem ve vývoji italského mědirytu je tvorba padovského malíře, sochaře a rytce Andrey Mantegny.

Druhým velkým centrem bylo Německo. Mezi roky 1 410 – 1 430 působil v Horním Porýní Mistr hracích karet (touto technikou vytvářel hrací karty). Z této oblasti pochází i první datovaný mědiryt Bičování Krista z roku 1 446. Dalším mistrem mědirytu byl Martin Schongauer, především však Albrecht Dúrer (posunul grafiku na samostatnou rovnou malbě).

Koncem 16.a počátkem 17.století se tato technika rozšířila i do Nizozemí a Francie.

Okolo malířské Rubensovy školy seskupení rytců, kteří otiskovali jeho díla. Pro císaře Rudolfa II.pracoval antverpský rytec Egidius Sadeler (autor portrétu Rudolfa II.).

Nejlépe vyhovuje měděná deska o síle 1 až 3 mm, měď se vyznačuje velkou pevností a současně vláčností, neměla by být poškrábaná, musí mít dokonale hladký povrch, jestliže je poškrabaná, brousí se pod vodou, smirkový papír můžeme mít nalepený na špalíku, brousíme jím pak rovně, dále můžeme pomocí korkové zátky přetřít povrch desky jemnou pemzou s kapkou oleje, strhneme ostré hrany, které protrhávají papír, potažmo filc.

Kresbu ryjeme rovnou do desky nebo přeneseme pomocí kopíráku. Nejjednodušší, když jej oxerujeme, naneseme toneren na desku, částečně se může předleptat, vyleptaná plocha pak vede rydla, hladítkem vyhladíme. Mědirytecká rydla jsou vyrobena z kvalitní kalené oceli. Rydla mají různý tvar. Každý tvar je určen na jinou hloubku a charakter vrypu.

Oceloryt

Dá se rýt i do ocelové desky, která je pevnější, efekt je podobný jako u mědirytu, poprvé jej použil kolem roku 1 820 Angličan Charles Heath, v 19.století se uplatňoval oceloryt při tvorbě knižních ilustrací. Dnes se s ním setkáváme jako tisk známek, bankovek a jiných cenin. Rytina se dělá mědiryteckými rydly do nezakalené ocelové desky, která je měkká, jakmile se po dokončení zakalí, je tvrdší. Aby se dalo co nejvíce z ní tisknout.

Tečkovací rytina

Technika, při které soustavou nespočetných drobných bodů dosahujeme tónované kresby, které se do hladkého povrchu měděné desky vybíjí jehlou nebo tečkovacím kladívkem či ruletou (kolečko s ozubenými hrankami). Tato technika se používala velmi zřídka, jako doplněk lineární rytiny nebo mezzotinty. Poprvé ji použil Jan Billeart v Amstrdamu, širší uplatnění našla tato technika v díle benátského rytce Francesca Bartolozziho.

Puncovaná rytina

Kresbu razíme ocelovým puncem (raznicí) do měděné desky. Různé tvary raznic (hvězdičky, kolečka, trojúhelníky) tu mají podobnou funkci jako jehla v tečkovací technice. Barva se nanáší na povrch desky, vtírá se do vyražených prohloubenin např. prstem, tiskneme z hloubky.

Suchá jehla

Typ lineární rytiny, která se nedělá rydly, ale ocelovou jehlou přímo do hladkého povrchu měděné, případně zinkové desky, ale také celuloit, plexisklo.Poprvé v 15.století Mistr rukopisu nebo předtím také Mistr Amstrdamského kabinetu (okolo roku 1 480). Vynikající výsledky technikou suché jehly dosáhl až Albrecht Dúrer a později Rembrandt van Rijn. Z dalších umělců např. Auguste Rodin, Edvard Munch, Pierre Bonnard, Pablo Picasso nebo Marc Chagall a jiní. Pracujeme s ostrou rycí jehlou, která je zasazená v dřevěném držáku. Provedeme kresbu, šponek neodstraňujeme jako u mědirytu, ale se nechává, využívá se jako typický prvek. Velmi tmavé části rytiny opravujeme škrabkou, kterou snižujeme šponek na patřičnou míru, málo výrazné čáry nebo plochy znovu přeryjeme jehlou. Tato technika nevydrží mnoho tisků, drátek se otupuje, deska se tzv.opotřebí (unavená deska), omezený náklad, podle toho, do čeho ryjeme (asi 30 náklad).

Rytina s krejónovou manýrou

Je technika, při které se na hladké ploše měděné desky vytváří půltónová kresba přímým působením speciálních nástrojů (rulety, molety). Tato technika vznikla v první polovině 18.století ve Francii původně jako způsob kresby do pevného krytu při leptu. Většinou se kombinuje s technikou tečkovací nebo se suchou jehlou, ale i samostatně. Nástroji se rozzrňuje deska, na větší plochy se používá skoblina nebo soustava ozubených koleček. Deska se stává strukturální.

Škrabaná rytina (mezzotinta)

Je technika tónované rytiny, při které kresbu vyškrabáváme – tj. tmavé plochy měděné či mosazné desky, která je hustě nazrněná, přesvětlujeme. Černou plochu hladítkem vyhladíme, získáme tak světlejší. Má schopnost vytvářet měkké přechody z tmavých hloubek do světlejších.

Techniku tónové rytiny objevil roku 1 642 důstojník Ludwig von Siegen z Hessenu. V Anglii získala tato technika velkou oblibu. Velké oblibě se těšila i barevná mezzotinta, jejím průkopníkem byl Christoph Leblon. Napomohla popularizaci děl anglické portrétní školy 17.století. Na mezzotintu se nejlépe hodí hrubší měděná deska (1,5 – 2 mm).

Potřebné zrnění se na ní vytváří pomocí skobliny – to je ocelový půlkruhový nůž s ostrých zubů. Při urychlení práce a při větších formátech používáme kotoučový zrnič, sestrojený z několika kotoučových pil.

Hlubotiskové lepty

Obraz se do hladkého povrchu kovové desky vyhloubí pomocí leptadla. Takovéto postupy nazýváme mokré, rytiny (suché)

Existuje spousta technik, pro použití je nejlepší hladká měděná deska (může být i zinková, mosazná), deska se zakrytuje, kde se odstraní kryt, tam funguje leptadlo, které desku zpracuje, techniky se dají kombinovat. Nejjednodušší je čárový lept.

Čárový lept (do pevného krytu)

Pracujeme jako u suché jehly, s tím rozdílem, že desku zakrytujeme. Kryt pokrývá kovovou desku.Působením leptadla je kresba na odkrytém místě vyleptaná do hloubky (tzn.kreslíme způsobem, že odrýváme kryt).

Předchůdcem leptu jako grafické techniky byli metody kovorytců 15.století, kteří si práci ulehčovali kyselinou. Nebyli známé prostředky na leptání mědi, první lepty vznikly na železných deskách. Mezi ně patří i 6 listů Albrechta Dúrera, z kterých Sv.Hieronym z roku

1 512 je nejstarší vůbec. Po vynalezení leptacích postupů v mědi se obě techniky navzájem kombinovali – vznikla tím tzv.leptaná rytina. V 16.století pracovali touto technikou Urs Graf, Lucas van Leyden, Pieter Brueghel, dále Rembrandt van Rijn. V 17.století např. Francouz Jacques Callot či Claude Lorrain. Rozsáhlé dílo vytvořil Václav Hollar. V 18.století se objevily nové postupy při zpracování kresby a leptání – vznikl tak lept tónový. Dále např. William Hogart, James Whistler, Pablo Picasso a další.

Příprava kovové desky a leptacího krytu

Podobné jako u mědirytu, nejlépe vyhovuje měděná deska o tloušťce 1,5 – 2 mm ( může být ocelová, mosazná i zinková). Strhneme hrany a případné ostré rožky, desku vyhladíme a přebrousíme, povrch desky odmastíme plavenou křídou a lihem. Příliš vysoký lesk na desce zmatníme tím, že ji na chvíli ponoříme do 3 % roztoku kyseliny dusičné ve vodě.

Připravíme si leptací kryt, který musí být dostatečně přilnavý na desku, nesmí praskat a loupat se, musí být odolný vůči leptadlu. Např. na recepturu podle Rembrandta potřebujeme 50 g včelího vosku, 15 g mastixu a 15 g sýrského asfaltu. Mastix můžeme nahradit parafínem. Dá se použít i asfaltový lak. Zakrytování provedeme buď v pevném skupenství, kdy desku zahřejeme rovnoměrně po celé ploše, pevný kryt se roztaví, za tepla jej rozválíme koženým válečkem. Tekutý kryt je v podstatě pevný kryt rozpuštěný v lehce prchavém rozpouštědle. Roztok nalijeme do středu desky a lehkými tahy štětcem rozetřeme po povrchu. Používá se na krytí rozměrných formátů či na dodatečné opravné leptání v kresbě.

Kresba a její leptání

Kresbu si rozvrhneme v základních konturách, kryt odstraňujeme jehlou v linkách při rovnoměrném tlaku, odhalíme tím kovovou matrici, obrysové linie a stínování se kreslí negativně, chybně vyryté místa opravíme přetřením štětcem namočeným v tekutém krytě. Při leptání musíme zakrýt druhou stranu desky (zalepíme lepící páskou).

Měděné či mosazné desky se nejlépe leptají 1 roztokem chloridu železitého (krystalická látka rozpustná v destilované vodě). Chlorid železitý leptá pomalu , ale přímo do hloubky, není tak agresivní a zdraví škodlivý.

Dále se k leptání používá 2 kyselina dusičná, kterou leptáme zinkové i měděné desky. Na leptání zinku ji ředíme destilovanou vodou v poměru 1 : 4 – 5, na měděnou desku v poměru

1 : 2 – 3. Do vody lijeme kyselinu, ne naopak. Kyselina dusičná leptá prudce do hloubky i do šířky, kde může podleptat, přičemž uvolňuje škodlivé páry.

Diferencování kresby leptáním

Můžeme leptat najednou, kdy kresbu strčíme do leptadla, uděláme zkoušku – u kyseliny 1 – 5 min, u chloridu 20 – 30 min.

Při rytí kresby do krytu můžeme využít metodu leptání s postupným vykrýváním – leptáme na různé stupně – ponoříme desku s kresbou do leptadla, na tak dlouho, až se prohloubí linie, které mají být nejtenčí. Desku potom důkladně opláchneme vodou, osušíme, místa, které jsou dostatečně vyleptané, zatřeme asfaltovým vykrývacím lakem. Když lak uschne, leptáme znovu druhý stupeň hloubky čar. Tento proces opakujeme podle potřeby. O stavu leptání linií se můžeme přesvědčit tím, že hadříkem namočeným v benzolu odstraníme malý kousek krytu.

Tlusté line dáme do leptadla asi na 30 min, vytáhneme, opláchneme, dále středně tlusté 20 min a nejtenčí asi na 10 minut.

Leptání s postupným dokreslováním – desku s vyrytými konturami nebo nejtmavšími částmi kresby dáme do leptadla, po opláchnutí a osušení dokreslíme části, které mají být o něco světlejší. Takto pokračujeme až do konce.

Čas leptání – nedá se určit celkem přesně, je daný výtvarným záměrem, druhem kovu a leptadla, faktory jako složení kovu, koncentrace, teplota a vyčerpanost leptadla. Pomůckou nám může být malý kousek stejného kovu s několika typy čar, který dáme s deskou do leptadla. Na tomto kousku sledujeme postup leptadla.

Lept s tečkovací manýrou

Nejvíce se tato technika používala v 18.století, hrotem rycí jehly modelujeme kresbu do krytu prorážením různě hustých bodů, přičemž jen nepatrně zasahujeme kov. Hotová kresba je potom zaleptaná do hloubky stejným způsobem jako čárový lept.

Lept s krejónovou manýrou

Poprvé ji použil rytec Jean-Charles Francois. Roku 1 740 byl patentován postup pro barevný tisk touto technikou ze tří základních desek – jeho autorem byl Jacques-Christophe Leblon. Měděná či zinková deska se pokryje pevným krytem jako u čárového leptu. Kresbu vytvoříme např. pomocí rulety (na konci má ocelový váleček, který je zdrsněn hrankami), nebo molety (zakončena ostnatým zrnidlem ve tvaru šišky) nebo použijeme matoir (malá ocelová kulička s nepravidelně ostrými hroty na povrchu).

Čárový lept se zrnem

Desku pokryjeme tenkou vrstvou tekutého krytu bez vosku nebo asfaltem rozpuštěným v terpentýnovém oleji. Kresbu uděláme celou. Na rozdíl od běžného čárového leptu nemusíme hledět na hustotu čar, na tmavých místech můžeme obnažit i celé plošky kovu. Desku s hotovu kresbou naprášíme a natavíme jako při vytváření zrna při akvatintě. Postupným leptáním dosáhneme různé intenzity zrnitých linií.

Lept do měkkého krytu

Poprvé jej uplatnil Dietrich Meyer starší ve Švýcarsku, obliby se dočkala tato technika až ve 20.století. Měkký kryt vyrobíme roztavením pevného krytu a přidáním vazelíny nebo loje. Kryt úplně nezaschne, aby zůstal lepkavý. Kryt nanášíme na mírně zahřátou desku pomocí koženého válečku, vrstva musí být rovnoměrná. Nános krytu je citlivý na dotek, takže musíme postupovat opatrně.

Na drsnějším papíře si nejprve červenou rudkou rozvrhneme kresbu. Potom papír opatrně přiložíme na desku s krytem a takto připevníme k podložce. Kreslíme přes červenou skicu a využíváme rozdílného tlaku na různé linie. Kryt se pod tímto tlakem přilepuje na zadní straně papíru, tím se kov obnažuje v linkách, které přebírají strukturu papíru. Velmi dobře vychází kresba i přes tkaniny. Do měkkého krytu můžeme kreslit i přímo tvrdším štětinovým štětcem. Po dokončení kresby desku odkryjeme a zkontrolujeme. Případná nežádoucí místa vykryjeme asfaltovým lakem.

Kresbu leptáme stejně jako u čárového leptu, použijeme však slabší leptadlo. Měděné desky leptáme chloridem železitým, na zinkové použijeme velmi zředěnou kyselinu dusičnou. Potřebné opravy málo vyleptaných čar uděláme nasucho pomocí rulety nebo molety.

Lept do křehkého krytu

Velmi měkkou lineární nebo tónovou kresbu můžeme udělat do krytu, který se pod dotykem kreslících nástrojů odlupuje, takže vyryté linie mají jemné odprýskané linie, čára není hladká, je živá.

Na přípravu krytu použijeme některý ze tří receptů:

1. Řídký roztok sýrského asfaltu v terpentýnu či benzolu nalijeme na desku.

2. Nadrcenou kalafunu rozpustíme v denaturovaném lihu a zabarvíme anilinovou barvou. Nanášíme jako předešlý kryt (např.štětcem). Jak se směs na desce sráží, znamená to, že lih obsahuje moc vody. V tomto případě přidáme do lihu trochu potaše nebo zelené skalice. Z tohoto lihu připravíme pak nový kryt.

3. Na desku naneseme normální pevný kryt a po vychladnutí ho v naprašovací skříňce naprášíme kalafunou, kterou natavíme jako při akvatintě, takže se s pevným krytem spojí. Má strukturu jemného smirkového papíru.

Lineární kresbu na odlupujícím se krytě uděláme rycí jehlou, stopa je širší a má nerovné okraje. Větší plochy kovu odkrýváme pomocí škrabky. Měkké okraje tmavších ploch dosáhneme tak, že na odstraňování krytu použijeme tvrdou gumu. Výsledek pak působí dojmem lavírování. Můžeme použít i ruletu s trochu hrubším zrněním.

Jestliže jsou v krytě obnažené souvislé plochy kovu, desku je třeba nazrnit akvatintovým zrnem. Leptání můžeme provést najednou nebo s postupným vykrýváním.

Zrnkový lept (akvatinta)

Tato technika vznikla v polovině 18.století zásluhou Francouze Jeana-Baptisty le Prince. Nejvýraznějším přínosem byla tvorba Španěla Goyi.

Technika zrnkového leptu s italským názvem akvatinta je metoda, která vytváří tónové kresby na kovové desce nazrněné přitaveným asfaltovým práškem. Různou kvalitou zrna, silou leptadla a dobou jeho působení můžeme ovlivnit jednotlivé plochy. Výsledný dojem je blízký lavírované tušové kresbě.

Hladkou měděnou desku dokonale odmastíme a nazrním akvatintovým zrnem. To provedeme naprášením jemného sýrského asfaltu, který se nahřátím připeče na povrch desky. Místo asfaltu můžeme použít i rozdrcený prášek kalafuny, případně damary či kopálu.

Desku naprášíme buď ručně sypátkem nebo v naprašovací skříňce. Naprášenou desku zahřejeme, prach se připeče teplem.

Pro vytvoření akvatintového zrna můžeme použít i kuchyňskou sůl – na vrstvu pevného krytu, roztaveného na povrchu desky, nasypeme přes jemné síto kuchyňskou sůl. Po vychladnutí přebytečnou sůl otřepeme, desku ponoříme do vody, kde se zrnka soli, které pronikla přes kryt, rozpustí, a tak se odryje kov.

Rozvrhnutí kresby

Na desce s asfaltovým zrnem, které je tmavé a nepřehledné, uděláme rámcový rozvrh kresby např. rudkou. Když potřebujeme přenést obrysové linie přípravného náčrtu, zhotovíme jehlou popřepichovanou pauzu, kterou položíme na nazrněnou desku a pomocí vaty vetřeme do drobných otvorů jemnou práškovou bělobu. Nepatrným zahřátím desky zabezpečíme trvanlivost těchto pomocných čar.

Na desce s kalafunovým zrnem – je přehledné, můžeme udělat pomocnou kresbu už před nazrněním desky, přičemž využíváme chemické očerňování kovu.

TRNKOBRANÍ 2008

41. ročník jednoho z nejpopulárnějších festivalů THE HOGS (irl), LUCIE BÍLÁ & CIGÁNSKI DIABLI & FILHARMONIE BOHUSLAVA MARTINŮ, ANETA LANGEROVÁ, MONKEY BUSINESS, MICKAL HRŮZA, BUTY, IVAN MLÁDEK, VISACÍ ZÁMEK, PEHA, AIRFARE, CLOU, VYPSANÁ FIXA, MŇÁGA & ŽĎORP, FLERET, JARMILA ŠULÁKOVÁ, BOLEK POLÍVKA, JANA KRATOCHVÍLOVÁ & ILLUMINATICA, ŽLUTÝ PES, JIŘÍ SCHMITZER, JUMPING DRUMS, MANDRAGE, THE CELL, DRUŽINA, VLADIMÍR MIŠÍK & ETC., ROBERT KŘESŤAN & DRUHÁ TRÁVA, POJÍDÁNÍ ŠVESTKOVÝCH KNEDLÍKŮ…
Kdy: 15.8.2008 od: 17:00
Kde: Vizovice, Areál likérky Rudolf Jelínek
Vstupné: 250,- KČ vstupenky
Typ akce: Festival
Stát: Česká republika - Nedaleko města: Zlín
Převzato z: Ticketportal.cz

Laky

Roztoky pevných a průhledných organických látek v organických rozpouštědlech, ve vysychavých olejích nebo ve vodě. Základními surovinami pro jejich výrobu jsou syntetické nebo přirozené pryskyřice, vosky, balzámy a přirozené nebo polymerované tuhnoucí oleje, vaječný bílek a arabská guma.

Podle toho z jakých látek vznikly rozeznáváme:

1. laky těkavé schnoucí fyzikálně (odpařením rozpouštědla)

2. laky olejopryskyřičné tuhnoucí chemicky (oxidací a polymerací)

3. laky emulzní a disperzní schnoucí odpaření vody

4. laky dvousložkové tuhnoucí polymeračními nebo polykondenzačními reakcemi.

Barva laků bývá slámově žlutá až žlutohnědá. Jen některé laky ze syntetických pryskyřic jsou úplně bezbarvé. Nažloutlé nebo slabě nahnědlé zabarvení není na závadu, protože vrstva lakového filmu je tak tenká, že se jeho barva prakticky neprojevuje. Nejvhodnějším obrazovým lakem je lak damarový, pak mastixový.

Zásadité látky

Borax (tetraboritan sodný)

Tvoří bílé krystaly, které na vzduchu zvětrávají a zahříváním se mění v bílý práškovitý borax pálený. Borax působí jako velmi slabá zásada, měkčí se jím voda. Jeho přísada umožňuje rozpouštění šelaku a kaseinu ve vodě. Arabská guma se boraxem zahušťuje, avšak přísadou cukru opět řídne.

Čpavek (amoniak, hydroxid amonný)

Čirá kapalina obsahující 25 % amoniaku, na vzduchu těká. Varem úplně vyprchá. Používá se ho k přípravě kaseinových roztoků, voskové emulze a mýdel. Umývají se jím nebo oleptávají staré olejové nátěry. Užívá se též k výrobě kyseliny dusičné.

Uhličitan amonný (čpavá sůl nebo cukrářské kvasnice)

Je to bílý prášek ve vodě rozpustný, na vzduchu zvolna vyprchává. V malířství slouží k zmýdelňování včelího vosku při přípravě kaseinu. Často nahrazuje čpavek.

Změkčovadla

Glycerin

Čirá bezbarvá sirupovitě hustá kapalina sladké chuti. Získává se jako vedlejší produkt při výrobě mýdla. Ze žlutě až hnědě zbarveného technického glycerinu se předestilováním vyrábí čistý. Jeho bod varu je 290°C. Na vzduchu se vlivem oxidace velmi zvolna rozkládá. Ve vodě a v lihu se rozpouští v každém poměru. Uplatňuje se jako účinné změkčovadlo klihu, bílku, arabské gumy, derivátů celulózy a jiných látek.

Glukóza (Dextróza = hroznový cukr)

Společně s fruktózou se vyskytuje v ovoci, v květech a medu. Uměle se získává hydrolýzou škrobu (zcukernatění). Je to buď bílý prášek nebo to jsou bílé krystaly sladké chuti. Glukóza snadno podléhá kvašení. Přidává se k akvarelovým barvám, aby se vodou lehce rozpouštěly.

Fruktóza (Levulóza)

Je obsažena ve sladkém ovoci, květech a medu. Čistá fruktóza je buď bílý prášek nebo krystalická hmota, snadno se rozpouští ve vodě, méně snadno v alkoholu. Přidává se k akvarelovým barvám místo glycerinu.

Včelí med

Med zvláčňuje vodová pojidla barev (klih, arabská guma, bílek) a dodává barvám z nich připravených pružnost. Tento zvláčňující účinek závisí hlavně na fruktóze, kterou lze oddělit extrakcí zcukernatělého medu 4 díly alkoholu a poté odpařením. Med se přidává k vodovým barvám a temperám odedávna. K akvarelovým barvám se přidával ještě v 19.století, dnes se nahrazuje glycerinem.

Dezinfekční prostředky

Kafr

Je obsažen v kůže kafrovníků rostoucích v Číně a Japonsku. Uměle se vyrábí působením některých organických kyselin na terpentýnovou silici. Kafr je bělavě průhledný, zrnitě krystalický, s bodem tání 175°C a s bodem varu 204°C. Částečně během zahřívání sublimuje. Na vzduchu samovolně vyprchává, proto se musí uskladnit v hermeticky uzavřených nádobách. Ve vodě se rozpouští nepatrně – při obyčejné teplotě asi 1,7 g v litru vody. Toto malé množství ve vodě rozpuštěného kafru stačí ke konzervaci vodných roztoků látek, které snadno podléhají zkáze nebo rozpadu. Kafr se dobře rozpouští v terpentýnu, lihu, chloroformu, acetonu a olejích. Některé pryskyřice rozetřené s kafrem měknou, jiné se dokonce mění v olejovitou kapalinu. Kafr se používá při přípravě těkavých laků, poněvadž podporuje rozpouštění nesnadno rozpustných pryskyřic. Některým látkám např.esteru celulózy dodává vláčnost a pružnost. (např.celuloid je tuhý roztok nitrované celulózy v kafru).

Kyselina boritá

Tvoří šupinovité krystalky perleťového lesku nebo bílý prášek slabě kyselé chuti. Jeden díl kyseliny borité se rozpouští ve 25 dílech studené vody nebo ve 3 až 4 dílech vody vařící. A dále v 5 dílech glycerinu a 20 dílech alkoholu. Je to velmi slabá kyselina působící antisepticky. Ve větších dávkách je jedovatá. Plesnivění zabraňuje jen nepatrně.

Fenol (Kyselina karbolová)

Získává se z černouhelného dehtu nebo synteticky z benzolu. Tvoří jehlicovitě narůžovělé krystaly s bodem tání 38°C a 42 °C, s bodem varu 181°C. Má schopnost absorbovat menší množství vody nejvýše až 10 %. Tím se mění ve zkapalněný fenol, olejovitou hnědou kapalinu jež dává za obyčejné teploty s 12 díly vody čirý roztok. Snadno se rozpouští v lihu, etheru, chloroformu, glycerinu a olejích. Používá se u snadno kvasících přípravků k dezinfekci. Je silně jedovatý a leptá kůži.

Kamenec hlinitodraselný

Ve vodě se rozpouští na kysele reagující roztok. Klih s kamencem je ve vodě nerozpustný, pro malířské účely se ke klihu přidává 10 až 30 % kamence v poměru k váze suchého klihu. Nebo se klihové vrstvy fixují roztokem kamence ve vodě. Kamenec se dále používá v malířství jako mořidlo. Dále k tvrzení sádry a k impregnaci dřeva proti ohni.

Tanin

Je to bezbarvý až nahnědlý prášek ve tvaru šupinek rozpouští se ve vodě nebo ve směsi lihu s etherem nebo lihu s vodou. S taninu a síranu železnatého se dříve připravovaly inkousty, dnes se nahrazují barvivy dehtovými. Taninovými roztoky lze utvrzovat klih a barvy klihem pojené. Značný význam má tanin v barvířství neboť zaručuje vazbu barviva s vlákny tkaniny.

Formaldehyd

Je aldehyd kyseliny mravenčí ( 40% roztok formaldehydu ve vodě = formalín). Je to velmi účinný avšak jedovatý dezinfekční prostředek. Utvrzuje klihové a želatinové vrstvy. Technický formalín bývá znečišťován metylalkoholem a kyselinou mravenčí. Formalín mění bílkoviny v látky ve vodě nerozpustné např.tvaroh (kasein) se jeho účinky mění v umělou rohovinu (galalit). Klih pak ve formu želatiny, křehkou nerozpustnou látku, kterou lze roztlouci na prášek. Formalín snadno polymeruje a s mnohými látkami kondenzuje. Dezinfekčních účinků formalínu lze využít při konzervaci dřeva zasaženého mikroorganismy.

Rozpouštědla a ředidla

U rozpouštědel a ředidel neposuzujeme jen jejich rozpouštěcí schopnost, hořlavost, jedovatost, ale také jejich bod varu a stupeň odpařivosti. Rozpouštědla dělíme podle bodu varu na rozpouštědla:

a) nízkovroucí – s nižším bodem varu než 100°C

b) středněvroucí – 100 – 150°C

c) vysokovroucí – 150 – 200°C

Malbě nejlépe vyhovují ředidla s bodem varu 140 – 180°C (terpentýn). Významnou vlastností těchto ředidel je, že se v průběhu schnutí olejových barev úplně odpaří. Ředidla s vyšším bodem varu než 180°C (lakový benzín) nebo petrolej se za obyčejné teploty úplně neodpařují, nýbrž zanechávají zbytky (nečistoty). Ty zpomalují tuhnutí olejových barev, které pak zasychají měkčeji než normálně. Rozpouštědla s nízkým bodem vru, která se v tenké vrstvě odpařují v několika sekundách nanejvýš minutách se uplatňují jen jako součást fixativu a některých těkavých laků. V oboru restaurování a konzervace obrazů se uplatňují rozpouštědla všech druhů i všech stupňů těkavosti.

Terpentýn (terpentýnová silice)

Získává se buď destilací balzámu nebo destilací dřeva jehličnatých stromů nejčastěji borovic. Je to čistá, bezbarvá nebo slabě nažloutlá tekutina s bodem varu 150 až 180°C dobře rozpouští oleje, tuky, vosky a měkké pryskyřice. Mísí se v každém poměru s lihem, chloroformem, benzenem, toluenem a xylenem. Ve vodě se nerozpouští, zato voda se v malém množství rozpouští v terpentýnu. V tenké vrstvě se za normální teploty úplně odpařuje. Terpentýn je nutno uchovávat ve tmě v dokonale uzavřených po hrdlo naplněných nádobách, ale i přes toto opatření po několika letech polymeruje. S některými látkami např. kyselinou sírovou, chlorovým vápnem a jódem prudce reaguje a dává nebezpečně samovolně se vzněcující směsi. Terpentýn je nejvhodnější ředidlo jak olejových barev tak laků, protože pomalu těká a poskytuje tak možnost dokonalého zpracování.

Lakový benzín (ředidlo S 6006)

Destiluje mezi 150 – 180°C, je bezbarvý, odpařuje se bezezbytku. Rozpouštěcí schopnost je malá. Rozpouští sice přirozené oleje a slouží jako ředidlo olejových barev, ale oleje zahuštěné a polymerované a měkké pryskyřice (kromě damary) rozpouští nedokonale. Přidá-li se k olejopryskyřič.lakům způsobuje, že se z nich dříve nebo později oddělí částečně sikativy, polymerový olej i pryskyřice. Tato změna se projevuje nejprve zabarvením, později jako usazenina na dně. Proto „nemůže nahradit“ lakový benzín terpentýn, který spolehlivě ředí jak olejové barvy tak laky.

Lakový benzín je látka chemicky neaktivní, neokysličuje se ani nepryskyřičnatí tak snadno jako terpentýn, takže po této stránce je spolehlivější. Rozpouští některé akrylátové pryskyřice, mísí se s většinou organických rozpouštědel a ve směsi s nimi lze ho upotřebit při čištění obrazů jako prostředku, který zmírňuje účinky prudkých rozpouštědel.

Těžký lakový benzín

Destiluje mezi 160 – 240°C. Blíží se petroleji na svícení. Odpařuje se tak zvolna, že přidá-li se k olejovým barvám zdržuje jejich schnutí a bývá proto často součástí pomalu schnoucích médií. Příjemně se s ním maluje, umožňuje pozvolné nanášení lazur, po ukončení malby je však nutno ponechat obraz v teple, aby se úplně odpařily i těžší podíly. Nestane-li se tak, barvy dostatečně neztvrdnou a ztmavnou.

Aceton

Vyrábí se synteticky ze zemního plynu nebo ropy nebo kvašením obilného škrobu. Je snadno zápalný. Mísí se jak s vodou tak se všemi organickými rozpouštědly. Je velmi hořlavý, rychle těkavý, patří k nejsilnějším rozpouštědlům. Rozpouští se jím nitrocelulóza, v prodeji je též pod názvem nitrocelulózové ředidlo.

Benzen

Je bezbarvá kapalina s bodem varu 80,4 %. Je snadno zápalná, rychle těkající, vyniká značnou rozpouštěcí schopností pokud jde o tuky, většinu pryskyřic, asfalt, kaučuk, deriváty celulózy a vosky. Benzenu se spolu s parafinem, lihem a acetonem používá k přípravě odstraňovačů uschlých nátěrů, olejových barev a starých lakových nátěrů. Protože je silně jedovatý, nahrazuje se obyčejně toluenem, xylenem, které se svými vlastnostmi podobají avšak jejich rozpouštěcí schopnost je nižší. V chemickém průmyslu je benzen důležitý při výrobě barviv.

Benzol

Je nejen čistý benzen obsahující až 24 % toluenu, 5 % lehkých uhlovodíků, sirné sloučeniny a jiné látky. Je silně jedovatý.

Toluen (metylbenzen)

Má podobné vlastnosti jako benzen, těká pomaleji, bod varu je 110°C. Je méně jedovatý, rozpouštěcí schopnost je menší než u benzenu. Rozpouští se v něm syntetické pryskyřice a netěkavé laky. Používá se při restaurování ke snímání laků.

Xylen (dimetylbenzen, xylol)

Svými vlastnostmi se podobá benzenu i toluenu, ale nejpomaleji z nich těká. Bod varu je 139°C. Je nejméně jedovatý. Mísí se v každém poměru s terpentýnem, lakovým benzínem, acetonem a lihem. Rozpouští většinu syntetických chlorokaučukových nátěrových barev. Vyznačuje se různě odstupňovanou rozpouštěcí schopností. Většinou se používá ke snímání laků.

Chloroform

Kapalina s bodem varu 62°C, nasládlého zápachu. S vodou se mísí jen nepatrně, dobře se mísí s lihem. Na světle se rozkládá a přitom vyvíjí jedovatý plyn fosgen. Velmi silně rozpouští oleje, vosky, mýdla, tuky a pryskyřice. Je jedovatý, přidáním 1 % lihu se stává neškodným. Má se uchovávat v temnu v dobře zazátkovaných lahvích z tmavého skla. Při výrobě se jim odstraňuje volná síra z ultramarínu a karmínu určených k uměleckým účelům.

Sirouhlík

Je bezbarvá, snadno těkavá kapalina s bodem varu 46°C. Její páry jsou jedovaté, snadno zápalné. Ve směsi se vzduchem vybuchují, patří k nejnebezpečnějším rozpouštědlům vůbec, proto se v oboru konzervace malby neuplatňují.

Metylalkohol

Získává se buď destilací dřevného octa nebo synteticky a pak se nazývá methanol. Kapalina příjemné vůně s bodem varu 66,5°C. S vodou se mísí v každém poměru. Dobře rozpouští pryskyřice, zvláště šelak, proto se ho užívá při výrobě lihových laků tzv.politur. Je prudký žaludeční jed, malá dávka může způsobit oslepnutí, větší usmrcuje. Bává součástí odstraňovačů starých olejových laků a nátěrů.

Ethylalkohol (Ethanol = líh)

Vzniká kvašením cukernatých roztoků, od nichž se odděluje destilací. Ve velkém se vyrábí z brambor, melasy a obilí. Synteticky z acetylenu. Je to kapalina palčivé chuti, příjemné vůně obsahující 4 až 10 % vody, kterou lze odstranit destilací. Vzniklý bezvodý alkohol je výborné rozpouštědlo pryskyřic. Vyznačuje se však malou rozpouštěcí schopností pokud jde o vosky, tuky a oleje. Mísí se v každém poměru s vodou, etherem, chloroformem a glycerinem. Lihové rychleschnoucí laky se připravují rozpuštěním šelaku nebo sandaraku v alkoholu v poměru

1 : 3 s malou přísadou ricinového oleje. Významnou vlastností je jeho prudké působení na uschlý olejový film (linoxin), kterým silně nabobtnává a zároveň měkne, takže jej lze lehce mechanicky odstranit. Stačí jej setřít vatou smočenou v terpentýnu. Pro tuto vlastnost je alkohol odedávna oblíbeným prostředkem při snímání starých olejových laků a přemaleb. Jeho prudký téměř okamžitý účinek již způsobil na malbách starých mistrů nemalé školy.

Butanol (Butylalkohol)

Kapalina pronikavého zápachu, vyrábí se synteticky nebo ze zemního plynu. Rozpouští pryskyřice přirozené i syntetické. Je důležitým rozpouštědlem nitrolaků. Bývá součástí odstraňovačů starých nátěrů. Rozpouštěcí schopnost je větší než u lihu, jeho páry jsou jedovaté. Kombinuje se s jinými rozpouštědly a zpomaluje zasychání.

Vosky

Jsou pevné látky, chemicky neaktivní, které na rozdíl od tuhnoucích olejů jsou stálejší, nežloutnou, nežlutnou, nepryskyřičnatí, ani se tak často nezmýdelnatí. Teplem se stávají plastickými, nakonec tají, avšak při vyšších teplotách než tuky.

Včelí vosk

Získává se z plástů zbavených medu, plásty se přetavují v horké vodě, aby se z nich oddělila nečistota a vedlejší produkty. Je slabě nažloutlý spíš bílý, velmi čistý a pro malbu nejvhodnější, starší vosk je žlutý až hnědý, lze jej vybělit pouze několikanásobným převařením v čisté vodě. Za mírného zahřátí se vosk rozpouští v terpentýnu, benzenu, acetonu, toluenu, chloroformu a sirouhlíku. Ve vodě je nerozpustný, v alkoholu se rozpouští pouze za tepla. Smícháme-li ho s terpentýnem nebo xylenem v poměru 1 : 3, dává poloprůhlednou pastu, která se při nanášení neroztéká a štětec v ní zanechává otisky. Tuto vlastnost přenáší vosk i na olejovou barvu, je-li k ní přimíchán, dodává ji krátký pastovitý charakter. Vosk při schnutí z roztoku zkrystalizuje, proto je povrch voskových laků nelesklý. Lze jej však vyleštit a to tak, že jej třeme látkou nebo kartáčem nebo jej prudce zahřejeme, tj. k povrchu voskové barvy přiložíme plamen, pod nímž vosk na okamžik roztaje. Jakmile ztuhne, vytvoří silně lesklý průhledný povlak. Tento způsob tavení vosku na obrazové ploše je podstatou enkaustiky. Vosk se při 30 až 40°C stává plastickým. Při 61 – 63°C taje, v chladu naproti tomu tuhne až tvrdne, za mrazu úplně ztrácí pružnost. Krystalizuje a jeho průzračnost se snižuje. Vosk je chemicky neaktivní látka již po celá staletí zůstává nezměněná. Svou stálostí předčí jak tuhnoucí oleje, tak pryskyřice. Dokonale odolává účinkům vlhkosti, kterou nepropouští ani ke spodním vrstvám. Ve směsi s pryskyřicemi poskytuje lakové nátěry, jež chrání malbu před účinky povětrnosti dokonaleji než laky olejové a laky ze syntetických pryskyřic. Vosk se též vyznačuje značnou odolností proti kyselinám, na zásadité látky je však citlivý. Jejich prostřednictvím se spojuje s vodou na voskovou emulzi, kterou lze přidávat k vodovým pojidlům a temperám. Voskové tempery jsou stálé, pružné, mají matný až pololesklý povrch. V antice byl podstatou enkaustiky, setkáváme se s ním na fajjúnských podobiznách. V Byzancii se uplatňovala voskoklihová tempera, v dnešní době má velký význam technika konzervační (restaurování). Upevňuje se jím uvolněná polychromie na plastikách i odpadávající barevné plochy.

Karnaucký vosk

Získává se z listů brazilské palmy, je žlutošedý až bělavý, křehký, značně tvrdý, taje při 83 až 86°C. Protože je tvrdší než včelí vosk a není za normální teploty lepkavý, přidává se k jiným voskům, aby zvýšily jejich tvrdost.

Parafin

Získává se při destilaci ropy a při suché destilaci lignitu. Tyto výrobky mají rozdílný bod tání, který se podle stupně destilace pohybuje mezi 35 až 60°C. Parafin je bílý, průsvitný, křehký, krystalické struktury. Vyniká velkou stálostí, vzdoruje i silným kyselinám a zásadám. Rozpouští se v benzenu, toluenu, xylenu, acetonu, petroleji a lakovém benzínu. Nedokonale se rozpouští v terpentýnu a tuhnoucích olejích, s nimiž ustáním krystalizuje. Přidává se k matným lakům místo vosku, bývá součástí různých přípravků (odstraňovačů starých olejových nátěrů a laků).

Ceresin

Je to produkt rafinace zemního vosku ozokeritu. Podobá se tvrdému parafinu, s nímž bývá často zaměňován, je však plastičtější, méně krystalický, má vyšší bod tání 65 až 75°C. Je kvalitnější, čím je bod tání vyšší. Slouží jako náhrada včelího vosku.

Montánní vosk

Extrahuje se z vytuminózního hnědého uhlí jeho rafinací kyselinou sírovou. Je bílý nebo žlutý, má vláknitou strukturu a páchne dehtem. Taje při 72 až 77°C. Pro značnou tvrdost se ho používá k výrobě leštících past

Japonský vosk

Získává se z plodů stromů rostoucích v Japonsku a Číně, je žlutý nebo světle hnědý s povrchem jakoby zamoučněný. Taje při 48 až 55°C, rozpouští se v benzenu a petroleji, je tvrdý, křehký, podobá se bělenému včelímu vosku. Složením se však od něho liší, patří spíše k tukům. Používá se ho k přípravě tiskových barev, politur a leštících přípravků.

Syntetické vosky

Mikrokrystalické polosyntetické vosky. Získávají se při rafinaci nafty. Jsou plastičtější než parafiny. Jejich různé druhy se vzájemně liší bodem tání a větší nebo menší tvrdostí. Užívají se na konzervační práce u maleb a nátěrů.

Sikativy

Jsou to sloučeniny olova, kobaltu, manganu a zinku, které se přidávají k tuhnoucím olejům, aby urychlily jejich schnutí. V praxi se řídíme pravidlem, že na 50 cl ředidla stačí 1 kapka sikativu (sikativ kobaltový), aby ředěná barva uschla do druhého dne. Chceme-li sikativ přidat přímo do barvy, stačí 1 kapka na celou tubu. Všechny druhy sikativů vyvolávají rychlejší stárnutí barev. Používají se jen v nejnutnějších případech u barev s pomalým schnutím (např.kraplak, běloba zinková, téměř všechny černě…). K pomalu schnoucím barvám se sikativ přidává již ve výrobě, při tření, takže další přísada je zbytečná. Pastózním nánosům barev se mají sikativy přidávat pouze v malém množství, aby nevyvolaly max.schnutí, došlo by tak k popraskání barvy nebo plochy.

Severský fizz

1 dl vodky, 0,5 dl citronové šťávy, 1 dl sektu, 2 plátky citronu, 1 lžíce moučkového cukru, drcený led ze 4 kostek.

Do šejkru dáme led, přidáme vodku, citronovou šťávu, cukr a důkladně protřeseme. Nápoj nalijeme do sklenic, dolijeme sektem a zdobíme plátkem citronu. Z uvedeného připravíme 2 porce.

Houbová omáčka

150-200 g čerstvých hub nebo 20 g suchých, 20 g másla, 1 větší cibule, zelená petrželka (nemusí být), sůl pepř, 1/8 – ¼ l zakysané smetany (nebo obyčejné šlehačky – dochucujeme citronovou šťávou).

Na jíšku: 30 g másla a 40 g hladké mouky. Lze připravit i ze sterilovaných žampiónů v plechovce.

Čerstvé houby nakrájíme na tenké plátky. V hrnci, ve kterém budeme omáčku připravovat, usmažíme na másle drobně nakrájenou cibulku, případně s petrželovou natí. Když cibulka trochu zatmavne (asi po 8-10 minutách), přidáme nakrájené houby a necháme chvíli za stálého míchání orestovat (2-3 minuty). Zalijeme hovězím vývarem (masoxem) a udusíme doměkka (jdou dost rychle, 15-20 minut).

Z másla a mouky připravíme jíšku, zalijeme ji trochou omáčky, přecedíme do vroucí omáčky s houbami a vše ještě za častého míchání 4-6 minut povaříme. Před podáváním omáčku dochutíme pepřem a solí a přidáme smetanu.

Suché houby nejdříve propláchneme, necháme v trošce mléka nabobtnat a poté je používáme jako čerstvé. Příloha: hovězí maso (nejlépe vyšší libové žebro), houskový knedlík, vařené brambory.

Dušená drůbeží játra se žampióny

400 – 500 g drůbežích jater, 1 – 2 lžíce oleje, 100 g cibule, 3 – 4 lžíce sterilovaných žampiónů z plechovky nebo 100 – 150 g čerstvých, 1 až 1,5 lžíce zakysané smetany, 50 g másla, 1 – 2 lžíce hladké mouky na zahuštění, špetka pepře, ¾ kostky masoxu, 1 stroužek česneku rozmačkaný se špetičkou soli nebo ½ až ¾ lžičky česnekové pasty se solí. Sůl bychom již neměli potřebovat, ale …

Drůbeží játra nakrájíme na kousky. V papiňáku necháme rozehřát olej a máslo a krátce osmažíme (během 3 – 4 minut) nadrobno nakrájenou cibuli. Přidáme játra a po všech stranách je osmažíme. Zasypeme hladkou moukou, za stálého míchání ji necháme zasmahout a postupně podléváme teplou vodou na dostatečné množství omáčky. Přidáme na kousky nakrájené žampióny, masox a pepř. Papiňák uzavřeme a vše dusíme 15 minut. Po ochlazení otevřeme, přidáme smetanu, česnek a případně dosolíme. Ještě chvíli prohříváme za stálého míchání.

Příloha – brambory, rýže, houskový knedlík, pečivo.

Hovězí plátky na česneku

4 plátky zadního hovězího masa asi po 10 g, česnek podle chuti, sůl, mletý pepř, 20 g anglické slaniny (či jiné tučnější), 1 cibule, 30 g sádla,2 lžičky hladké mouky.

Hovězí plátky naklepeme, potřeme prolisovaným(rozmačkaným) česnekem,osolíme, opepříme, poklademe tenkými plátky slaniny, stočíme v závitky a upevníme jehlami (párátky, nití). Nadrobno nakrájenou cibuli osmahneme dorůžova na sádle, přidáme závitky a lehce je po všech stranách opečeme. Podlijeme je teplou vodou a dusíme. Poloměkké závitky vyjmeme, šťávu vydusíme na tuk, přisypeme mouku a za stálého míchání ji necháme osmahnout. Po osmahnutí zalijeme vodou, rozšleháme, přidáme závitky a dusíme doměkka.

Pokud děláme v papiňáku, postupujeme obdobně. Nevydušujeme však štávu na tuk, ale po zhotovení (zhruba 40 minut) vyndáme závitky a šťávu procedíme. Také můžeme zahustit až po vyndání závitků,nechat povařit, procedit a vrátit závitky k prohřátí.

Příloha – různě upravené brambory, stačí běžně vařené, zeleninový salát.

Debrecínské roštěnky

400 g roštěnek, sůl, pepř, hladká mouka, 60 g tuku na opečení, 1 menší cibule, 1 lžička sladké papriky, špetička pálivé papriky, 100 g hub (čerstvých nebo sušených – alespoň půl hodiny před použitím namočených), 2 rajčata, 1 zelená paprika.

Roštěnky naklepeme, po okrajích na 2-3 místech nařízneme(aby se nekroutily), posolíme, opepříme po obou stranách, obalíme v hladké mouce (řádně přitiskneme) a na rozpáleném tuku rychle po obou stranách opečeme (asi 2 minuty na každé straně). Tuk přelijeme, na pánvi ho necháme jen tak na lžíci, a na něm zpěníme cibuli (asi 4 minuty). Cibuli přesypeme do papiňáku, na pánev nalijeme vřelou vodu, za pomoci vařečky v ní necháme rozpustit přípeky a nalijeme do hrnce. Dolijeme zhruba 5-7 dl horké hovězí polévky (nebo vodou s masoxem), necháme přejít varem a vložíme opečené roštěnky. Přidáme houby, oloupaná a jader zbavená pokrájená rajská jablka, očištěnou a na nudličky nakrájenou papriku (zbavenou vnitřku, pozor, aby nebyla pálivá), přisypeme pálivou papriku a vše dusíme pod pokličkou doměkka ( v papiňáku 40 minut). Hotové roštěnky vyjmeme, šťávu zahustíme lžící hladké mouky rozmíchané ve studené vodě, povaříme asi 8-10 minut. Přecedíme, houby vybereme a dáme zpět do omáčky, zbytek propasírujeme, vložíme do omáčky maso, necháme ještě chvíli prohřát a podáváme.

Příloha: knedlíky, rýže.

Sýrové koláčky (miniquiche) se šunkou

Na 4 kusy:

Těsto 125 g studeného másla, 250 g polohrubé mouky, 2 lžíce vody, sůl

Náplň: 150 g šunky, 300 g pórku, svazek jarní cibulky, 100 g strouhaného ementálu, 250 ml smetany ke šlehání, 5 vajec, sůl a pepř.

Máslo (právě vyndané z lednice) nakrájejte na kostky. Do mísy nasypejte všechnu mouku, rozkrájené máslo a sůl. Rukama prohněťte. Přidejte dvě lžíce studené vody a vypracujte hladké těsto. Těsto rozdělte na čtyři díly. Rozválejte je a vložte do vymazaných forem. Prsty je dobře přimáčkněte po celé ploše a nechte hodinu v lednici. Pak je dejte předpéct na 10 minut do trouby rozpálené na 200°C. Šunku nakrájejte na kostky, jarní cibulku nasekejte nadrobno. V míse smíchejte sýr se smetanou a vejci, přidejte šunku s cibulkou a směs rozdělte na předpečené korpusy. Takto připravené koláčky pečte ve vyhřáté troubě při 180°C ještě asi 40 minut.

Croissanty

Rozpočet na 8 kusů: 250 g hladké mouky, sůl, 25 g cukru krupice, 7,5 g droždí, 120 ml vlažného mléka, 125 g másla, 2 vejce

V míse smíchejte mouku s cukrem a se špetkou soli. Do hrnku rozdrobte droždí, přidejte lžičku cukru a přelijte trochou vlažného mléka. Nechte vzejít kvásek. Pak ho vmíchejte do mouky, přidejte jedno vejce a vypracujte hladké těsto. Pozor, všechny suroviny musí mít pokojovou teplotu.

Na pomoučeném vále rozválejte těsto na obdélník. Ztuhlé máslo dejte mezi dvě mikrotenové fólie a rozválejte na poloviční obdélník, než máte rozválené těsto. Pak z něj fólii sundejte a položte ho na jednu polovinu těsta. Druhou ho přikryjte. Těsto rozválejte, přeložte a znovu rozválejte. Celý postup opakujte nejméně pětkrát. Pokud je těsto řídké, dejte ho do lednice ztuhnout. Zpracované těsto nechte tak 10 minut kynout.

Vykynuté těsto rozválejte na 2-3 mm silný plát, a ten rozkrájejte na trojúhelníky. Rolujte je od nejširší strany ke špičce. Rohlíčky poskládejte na plech vyložený pečícím papírem a nechte je minimálně 10 minut kynout. Pak je potřete rozšlehaným vejcem a pečte asi 200°C 15 minut.

Skořicový koláč s jablky

Na asi 12 kousků potřebujete:

Na těsto: 180 g hladké mouky, 60 g cukru, 120 g másla, 1 vejce, špetku soli, máslo na vymazání formy, 2 větší oloupaná jablka (asi 400 g)

Na krém: 400 ml mléka, 1 pudinkový prášek, 3 vejce, 1/2 lžičky skořice, 2 lžíce cukru, 50 g másla

Na přeliv: 70 g cukru moučky, 1 lžičku mleté skořice, 1 citron

Z mouky, cukru, změklého másla, špetky soli a vajíčka vypracujte vláčné těsto. Zabalte ho do fólie a dejte do chladu odpočinout.

Ze 400 ml mléka uvařte klasický vanilkový pudink. Uberte z něj asi tři lžíce a smíchejte se třemi žloutky a skořicí. Dokonale rozmíchanou směs vmíchejte zpátky do uvařeného pudinku, který vraťte na oheň a pomalu přiveďte ještě jednou k varu. Potom ho odstavte a za občasného míchání nechte vychladnout.

Koláčovou formu vymažte máslem a vyložte odpočinutým těstem. Dno propíchejte vidličkou a pečte asi 6-8 minut v troubě rozpálené na 220°C , až těsto zrůžoví. Jablka bez jádřinců rozkrájejte na plátky. Do pudinkového krému vmíchejte změklé máslo a potom sníh z bílků oslazený dvěma lžícemi cukru. Krém rozetřete na upečené těsto, na něj úhledně poskládejte plátky jablek a zapečte v troubě při 170°C. Po 20 minutách jablka ještě zalijte sirupem svařeným z 200 ml vody, cukru, citronové kůry a koláč dopečte. Za 15 minut můžete koláč z trouby vyndat a pak ho ještě na povrchu jemně proprášit skořicí.

Pečená jablíčka plněná rýží a rozinkami

Pro 4 osoby potřebujete: 140 g rýže, 90 g másla, 1 lžičku mleté skořice, sůl, 200 ml mléka, 4 lžíce medu, 60 g rozinek, 20 g čerstvého zázvoru, 4 středně velká jablka, 50 g opražených plátků mandlí

Nejdřív propláchněte rýži studenou vodou. V kastrůlku rozpusťte 60 g másla, přidejte skořici, propláchnutou rýži, špetku soli a krátce orestujte. Rýži zalijte mlékem, přiveďte k varu, přiklopte a nechte dusit v troubě vyhřáté na 180°C. Rozinky dejte vařit se sklenkou vody. Přidejte med, oloupaný a nastrouhaný zázvor a vařte, dokud rozinky nezměknou. Vyberte středně velká jablka. Kus horní části se stopkou odřízněte, vykrojte jádřince a udělejte dostatečně velké otvory na náplň. Vykrojenou dužinu nasekejte na drobné kostičky a přimíchejte k rozinkám. Hotovou rýži promíchejte s rozinkami v medovém sirupu a opatrně jí naplňte jablka. Posypejte mandlemi, přiklopte odkrojenými vršky, potřete zbylým máslem a dejte péct do trouby na 180°C. Asi za dvacet minut by měla být jablíčka tak akorát.

Nadívaná kuřecí stehýnka

4-8 kuřecích stehýnek, máslo

Nádivka: 2 rohlíky (z předchozího dne), 2 lžíce smetany ke šlehání, sůl, pepř, muškátový květ, 1 lžíce nasekané petrželky, 50 g umletých kuřecích jater, 1 vejce.

Příprava nádivky: Rohlíky nakrájíme na kostičky, zakapeme smetanou, osolíme a okořeníme, přidáme petrželku, játra, žloutek a sníh z bílku a vše dobře promícháme. Stehýnka nařízneme u kosti, kapsu naplníme nádivkou. Stehna dáme do pekáčku, poklademe lupínky másla a za občasného přelévání výpekem upečeme doměkka. Podáváme s vařenými bramborami a kompotem.

Jemný jablečno-hruškový dort

1 balíček dětských piškotů

Krém: 2 lžíce želatiny, asi 1 kg jablek a dobře vyzrálých hrušek, trochu vody, 4 lžíce pískového cukru, 1 balíček vanilinového cukru, 1 lžíce citronové šťávy, 1/4 smetany ke šlehání

Želatinu namočíme do vlažné vody a necháme nabobtnat. Omytá jablka a hrušky překrojíme, zbavíme jádřinců a oloupeme. Pokrájíme na menší kousky, podlijeme malým množstvím vody a krátce podusíme. Měkké ovoce rozmixujeme, přidáme pískový a vanilinový cukr a citronovou šťávu. Necháme vychladnout a nakonec vmícháme nabobtnalou a dobře rozpuštěnou želatinu (kterou krátce nehřejeme) a pevně ušlehanou smetanu. Dortovou formu vyložíme po dně i po stranách piškoty, na které po částech roztíráme připravenou hmotu. Hmotu prokládáme piškoty. Moučník uložíme do chladna a necháme, nejlépe přes noc, ztuhnout. Po ztuhnutí uvolníme boční část dortové formy a dort nakrájíme na porce.

Jablkový perník

300 g jablek, 300 g polohrubé mouky, 200 g pískového cukru, 3 vejce, 6 lžic oleje, 1 balíček prášku do perníku, mletá skořice, mléko podle potřeby, tuk a strouhaný kokos na vymazání a vysypání plechu

Na ozdobení: čokoládová nebo citronová poleva a strouhaný kokos, nastrouhaná čokoláda nebo nastrouhané ořechy.

Jablka nahrubo nastrouháme a smícháme s ostatními surovinami. Mléka dáme tolik, aby se těsto dalo nalít na tukem vymazaný a strouhaným kokosem vysypaný plech. Vložíme do předehřáté trouby a při teplotě 180°C zvolna upečeme. Na vychladlý perník nalijeme čokoládovou nebo citronovou polevu a posypeme ji strouhaným kokosem, čokoládou nebo ořechy.

Rybí filé s pórkem, zapečené se sýrem

500 g filé, citronová štáva, 1 pórek, sůl, směs koření na ryby, olej na opečení, 200 ml zakysané smetany, 100 g nastrouhaného tvrdého sýra

Filé nakrájíme na kousky, zakapeme citronovou šťávou, přikryjeme je a necháme v chladu půl hodiny odležet. Pórek očistíme, důkladně propláchneme a i se světle zelenou částí jej nakrájíme. Sýr rozmícháme ve smetaně. Filé osolíme, posypeme kořením a v horkém oleji je i s pórkem zvolna o obou stranách opečeme. Zapékací misku vytřeme olejem, vložíme do ní rybu s pórkem, zalijeme smetanou se sýrem, dáme do trouby vyhřáté na 200 °C a zapečeme. Podáváme s vařenými bramborami. K ozdobení bylinky a rajčata.

Francouzský obrácený koláč

180 g hladké mouky, 1 lžička kypřícího prásku do pečiva, 100 g balíček vanilinového cukru, 3 vejce, 125 g másla nebo tuku, 150 ml mléka, 4 – 6 jablek, skořicový cukr, hrst ořechů a spařených rozinek

Mouku prosejeme s kypřicím práškem. Cukry utřeme s vejci, postupně přikapáváme rozehřáté máslo nebo tuk, promícháme s moukou a mlékem a rozmícháme na řidší těsto. Koláčovou formu vytřeme máslem nebo tukem a poprášíme skořicí. Oloupaná jablka nakrájíme na tlustší plátky, které rozložíme do formy, posypeme vanilinovým cukrem, ořechy a rozinkami a zalijeme těstem. Formu vložíme do trouby vyhřáté na 200°C a moučník upečeme. Ještě teplý koláč vyklopíme na mísu, pocukrujeme a přizdobíme šlehačkou.

Italský jahodový krém

1 lžíce želatiny, 500 g jahod, 100 ml červeného vína, 2 – 3 lžíce pískového cukru, ušlehaná smetana, lístky máty a jahody na ozdobení

Želatinu namočíme do 4 lžic vody a necháme nebobtnat. Jahody rozmixujeme, přidáme víno, cukr a dobře rozpuštěnou želatinu. Promícháme, rozdělíme do pohárů a necháme ztuhnout. Ozdobíme kopečkem ušlehané smetany, lístkem máty a jahodou.

Jahodové oválky

5 vajec, 150 g moučkového cukru, citronová šťáva, 60 g škrobové moučky, 60 g hladké mouky, tuk a mouka na plech, 1 balíček dortové želatiny, jahody a lístky máty na ozdobení

jahodová náplň: jahodová zavařenina, jahody, jahodový likér nebo griotka

Žloutky ušleháme s částí cukru, přidáme citronovou šťávu a do vzniklé hmoty opatrně vmícháme pevně ušlehaný bílek se zbylou částí cukru, škrobouvou moučku a prosetou mouku. Těsto rozetřeme na tukem vymazaný a moukou vysypaný plech a upečeme je v troubě vyhřáté na 150°C. Z vychladlého korupusu vykrájíme formičkou oválky. Poté vždy dva oválky spojíme náplní a povrch potřeme dortovou želatinou, kterou připravíme podle návodu na obalu. Každý dortík dozdobíme plátky jahod a lístkem máty.

Příprava jahodové náplně: Do jahodové zavařeniny přidáme na kousky pokrájené jahody a dochutíme likérem nebo griotkou.

Maruščin hruškový koláč

500 g hrušek, citronová šťáva, 250 g (másla nebo) rostlinného tuku, 200 g pískového cukru, 1 lžíce kakaa, 1 lžíce mleté skořice, špetka soli, 4 vejce, 1/8 l mléka, 300 g polohrubé mouky, 1/2 balíčku prášku do pečiva, 1 balíček vanilinového cukru, 200 g strouhaných ořechů, 2 lžíce meruňkového džemu, tuk a mouka na vymazání a vysypání plechu.

Hrušky oloupeme, zbavíme jádřinců, nakrájíme na plátky a pokapeme citronovou šťávou. Máslo utřeme s cukrem, prosetým kakaem, skořicí a solí, přidáme vejce, mléko, mouku prosetou s práškem do pečiva a ořechy. Promícháme a vzniklé těsto dáme na tukem vymazaný a moukou vysypaný plech. Bohatě poklademe hruškovými plátky, vložíme do středně vyhřáté trouby a pečeme asi 45 minut. Hotový koláč lehce potřeme zavařeninou a pocukrujeme.

Beskydy a Valašsko

Lesy bez konce, sluncem prozářené louky, modré hory, lidová architektura, stráně vonící jalovcem a borůvčím - to je tvář Valašska, rázovité oblasti na severovýchodě České republiky. Harmonické tóny svěžích přírodních krás se tady mísí s pestrou škálou rekreačních aktivit pro každé roční období; pěší turistiku doplňuje hustá síť cyklostezek, krytých bazénů i letních koupališť, k dispozici jsou jízdárny, plachtění na rogalech a paragliding. Příznivci zimních sportů nedají na Beskydy dopustit díky vynikajícím sněhovým podmínkám; Pustevny na Radhošti, Lysá hora nebo Soláň jsou pro milovníky zimních radovánek opravdovými pojmy. Právě tak proslulý je valašský skanzen v Rožnově pod Radhoštěm a řada zajímavých míst v podhůří - Kopřivnice s muzeem historických automobilů Tatra, kloboučnické muzeum v Novém Jičíně, sklářské hutě v Karolince anebo mohutný hrad Hukvaldy. Půvaby Beskyd si můžete vychutnat i nad místními specialitami, které by vždy měla doprovázet pravá valašská slivovice.

Hrad Štramberk - Trúba

Zřícenina hradu s nepřehlédnutelnou gotickou věží.
zobrazit detail

Hrad Brumov

Zřícenina středověkého královského strážního hradu na jihovýchodním Valašsku se stálou expozicí o historii jak samotného hradu, tak celého regionu. V ...
zobrazit detail

Hrad Hukvaldy

Město proslavené především L. Janáčkem, ale za povšimnutí stojí i rozlehlý hrad Hukvaldy. Na první pohled zaujme okružná zeď tlustá více ...
zobrazit detail

Jeskyně Šipka

Jeskyně šipka je jedna z jeskyní, kde byly nalezeny ostatky po člověku Neadrtálském. Jednalo se o část čelisti dítěte. Před jeskyní je umístěna busta ...
zobrazit detail

Lanové centrum Tarzanie

Největší lanové centrum v ČR, kousek od Frenštátu pod Radhoštěm.
zobrazit detail

Moravská gobelínová manufaktura

Prohlédněte si ruční tkaní klasických gobelínů, originálních koberců i uměleckých tapisérií.
zobrazit detail

Muzeum Šustalova vila

Expozice věnovaná majolice, keramice a malíři Zdeňku Burianovi.
zobrazit detail

Muzeum Fojtství

Muzeum věnované výrobě kočárů, bryček a saní. Nachází se v nejstarší dochované budově na území Kopřivnice.
zobrazit detail

Muzeum Tatra

Nahlédněte do historie výroby dopravních prostředků v Kopřivnici. Ve zdejším muzeu uvidíte nejucelenější sbírku výrobků Tatry.
zobrazit detail

Nádrž Šance

Vodní dílo Šance nabízí podél svých břehů nádhernou procházku s množstvím výhledů na vodní hladinu.
zobrazit detail

Rozhledna Bílá hora

Moc pěkná rozhledna ve tvaru šroubovice DNA. Celá věž dosahuje výšky 43m. Postavena byla v roce 1999 a otevřena následující rok ...
zobrazit detail

Solná jeskyně

Solná jeskyně vybudovaná ze solných kvádrů a krystalů, jejichž stáří se odhaduje na 20 miliónů let. Pro výstavbu jeskyně bylo použito cca 20 tun soli ...
zobrazit detail

Tropic Hukvaldy

Zahradnictví s řadou exotických zvířat a rostlin. Najdete zde například samce pumy, mluvící papoušky, kamerunské kozy i veverky. Z rostlinné říše pak ...
zobrazit detail

Výzkumný smrkový porost

Ekologické pracoviště na Bílém Kříži se sice dá spatřit pouze přes plot, ale svou funkcí je natolik zajímavé, že byste ho měli navštívit.
zobrazit detail

Valašské Meziříčí

Město ležící při soutoku Vsetínské a Rožnovské Bečvy na úpatí Vsetínských vrchů. Historické náměstí s podloubím, zámek Žerotínů a zámek Kinských v místní části Krásno.
zobrazit detail

Valašské muzeum v přírodě

Tři tematicky zaměřené areály - Dřevěné městečko, Mlýnská dolina a Valašská dolina, kde najdete přenesené a zrekonstruované stavby z oblasti ...
zobrazit detail

Zdroj: http://www.tipynavylet.cz/vylety-beskydy-valassko.html

Vyšší odborná škola umění Zlín

Zlínská soukromá vyšší odborná škola umění poskytuje tříleté denní studium ve dvou ateliérech - výtvarném a dramatickém a celkem čtyřech různých oborech, přičemž soužití výtvarného a dramatického ateliéru umožňuje navázání na některé směry ve výtvarném umění pracující s prvky výtvarnými i divadelními či umožňuje spolupráci studentů obou ateliérů při divadelních představeních /výtvarný doprovod apod./.

Podmínkou k přijetí je složená maturitní zkouška a úspěšné vykonání talentové zkoušky, studium na naší odborné škole je zakončeno absolutoriem - absolventi získávají titul „DiS.“ /diplomovaný specialista/.

Výtvarný ateliér nabízí zájemcům obory Užitá malba, Sochařská tvorba a Grafická tvorba. Hodnoty, které škola sleduje, jsou tvořivost, výtvarné myšlení, široká kreativita a pluralita názoru. Tyto cíle raalizuje prostřednictvím stálých vyučujících /ak. mal. R. Hábl, ak. soch. R. Hanke, Mgr. I. Sedláček, PhDr. L.Ševeček, Mgr. L. Jarcovják, Mgr. P. Preisner, MgA. Dušan Wolf/ a spoluprací s řadou externistů, výtvarníků a teoretiků, kteří vnáší do výuky množství individuálních pohledů a názor

Se školou spolupracují i výtvarní pedagogové z jiných uměleckých škol /např. Mgr. B. Rozbořil z FaVU v Brně/ a formou přednášek externistů další spolupracovníci.

Dramatický ateliér nabízí studium oboru Hudebně dramatické umění připravuje studenty k samostatné profesionální práci v regionálních divadlech, v rozhlase a audiovizuálních elektronických médiích a v dalších oblastech kultury včetně podnikatelských aktivit. Odborná a praktická příprava na povolání však nevylučuje ani možnost pokračování ve studiu na vysoké škole. V odborných předmětech studenti pracují pod vedením pedagogů, kteří jsou /nebo byli/ aktivními umělci.

Více se dozvíte na stránkách školy: http://www.skolaumeni.cz/

Tisk z výšky

– je to nejstarší způsob tisku, spočívá v tom, že tiskne plocha, která je vyvýšená, patří sem kamenoryt – pochází z Egypta, Babylonu, z privilegovaných vrstev, kdy se označoval majetek, ve staré Číně literární díla, malířská. V 7.století n.l. tušové kresby, vyrývala se jenom linie, černá plocha se vyškrabávala, kamenoryt dodnes u Eskymáků (nedostatek dřeva)

Techniky tisku z výšky

Dřevořez

– nejstarší technika, nejvýznamnější je deska, která je podélně řezaná, předchůdci dřevořezu jako grafické techniky byli staří Indové a Arabové svými metodami potiskování látek ornamentálními vzory, v antickém Římě se označoval majetek, v dálném Východě díky vynálezu papíru nejstarší tisky pochází z Koreje asi 751 n.l., umění začalo pronikat do Číny a Japonska kolem 8.století – náboženské texty, vějíře;

Roku 1 050 sazba textu z jednotlivých znaků v Koreji. V lidovém umění 12.století řezačské dílny, vícebarevný dřevořez.

Rané japonské tisky se tvořily v klášterních dílnách, od počátku 17.století se tvorba obrátila ke světským námětům plebejské šlechty – Edo (dnešní Tokio), Osaka, Kjóto; vznikly ilustrace klasické i lidové literatury, obrazová alba a grafické listy, tradice, živá, realistická kresba. Dřevořezy se z počátku tisky jednobarevné, někdy doplněné ručně nanášenou barvou.

Až.v pol.18.století 2 až 4 štočkové tisky barevné, završitelem byl Kacušika Hokusai. Koncem 19.století zapůsobil japonský dřevořez na vývoj moderní evropské malby.

V Evropě vznikl dřevořez jako tisková technika na přelomu 14.a 15.století vývoj podpořen výrobou papíru, dříve na kůži – pergamen – nečiněná mladá kůže.

Rané dřevořezy měly náboženské motivy nebo světské témata i v lidovém umění s jednoduchou konturovou kresbou, tisky byly kolorovány glazurovými barvami pomocí šablon, významný je Fragment ukřižování z Francie roku 1 380, z konce 14.století Kristus v Getsemanské zahradě pravděpodobně Čechy, roku 1 423 sv.Kryštof z Německa. Tyto tisky, které vznikali ještě před vynálezem knihtisku nazýváme deskotisky (např. z oblasti Bavorska). tzv.deskotisky – na desce vyřezaný obrázek i text, dále se lepily nepotištěnými stránkami k sobě (revers na revers) – tzv.leporela, vázaly je a z nich se tvořily blokové knihy (zachovalo se asi jenom kolem 100 exemplářů) – nejznámější Biblia picta, vysoká úroveň tisku z Nizozemska (Umění umřít z roku 1 460).

Vznikaly učebnice – název podle Aelia Donata – tzv.donáty – populární latinská gramatika.

V 50.letech 15.století Gutenberg – knihtisk, nejstarší dochovaný tisk roku 1 454, do roku

1 500 označujeme jako prvotisky – inkunabule. Vznikaly nové specializované cechy. Po estetické stránce významně ovlivnila knižní umění italská renesance. Poté se rozšířila potřeba ilustrace – Michael Wolgemut (Kronika světa), Albrecht Dúrer – Velké pašije, Apokalypsa, Malé pašije, Život Panny Marie, dalšími tvůrci dřevořezu byli Hans Holbein mladší, Lucas Cranach starší, kolem roku 1 500 Urs Graf ve Švýcarsku - dřevořez bílé linie, (negativní kresba). Dřevořez se značně přiblížil malířství zavedení techniky šerosvitného dřevořezu (chiaroscuro). Italský malíř Ugo da Carpi dostal roku 1 516 na chiaroscuro od benátského senátu koncesi. Vynikající výsledky v této technice dosáhl i Hans Baldung-Grien.

Od konce 16.století musel dřevořez čelit velké konkurenci mědirytu a leptu. Např. Rubens, který měl kolem sebe rytce do dřeva. Vyniklo grafické dílo 19.a 20.století Paula Gauguina z Tahiti, vynikající malíři jako Edvard Munch, Emil Nolde, Kathe Kollwitzová se sociální tématikou, dále František Bílek, Josef Váchal inspirovaný středověkým deskotiskem, František Kupka.

Na dřevořez použijeme vyschlé podélně řezané dřevo (po délce vláken), dá se použít i překližka nebo rýsovací malá prkna, které vyhoblujeme, vybrousíme, napustíme fermeží, olejem, před řezáním je vhodné dřevo zpevnit slabým roztokem klihu nebo bezbarvým lakem nebo do hotové řezby před tiskem, výška typografické literky je 23,56 mm. Kresbu provedeme různými způsoby – např.tužkou, kresbu můžeme přenést přes kopírak, k řezání používáme různé nožíky, řezáky, žlábková rydla různých profilů, řezbářská dláta. Mělo by se postupovat od detailu k celku (od ruky), řez vedeme kolem čar šikmo skloněný, aby základna byla širší. Čepele nožů musí být krátké (asi 2 cm).

Dřevoryt

– technika dřevorytu byla vynalezena až v roce 1 771 v Londýně Thomasem Bewickem, kdy umělecká společnost vyhlásila soutěž, Thomas použil místo měkkého dřeva tvrdé, řezal příčně, navíc dřevo rozřezal a slepil, deska vznikla tedy z lamel (deska už nepracuje), podélný řez = štoček, ze zimostrázu, použil mědirytecká rydla různých profilů,charakter vytváří použitím čepele (sdružená rydla), dosáhl tím větších jemností, mohl řezat do více detailů, v 19.století se dřevorytu věnovali Honoré Daumier a Gustave Dore (předloha ilustrované Bible). V případě zkušebních otisků kosticí naválenou barvu rozetřeme.

Dřevorytecká (xylografická) reprodukce rozeznávala dva hlavní způsoby práce:

Faksimilový dřevoryt – rytec obrýval přesně předkreslenou perokresbu.

Tónový dřevoryt – převádění volně namalovaných tónových hodnot, vystihnout modelaci a tonalitu originálu.

Na dřevoryt použijeme tvrdé a husté dřevo, řezané napříč přes léta. Ideální byl zimostráz (dnes už nedostupný), vyhovuje dřevo hruškové. Desky se sestavují z malých hranolků, které se spojují klížením a v celku se frézují do roviny. Povrch musí být sametově hladký, bez rýh a spár. Dřevo můžeme do jisté míry nahradit umělými hmotami – dostupné je akrylátové sklo (při hlubším zarytí se vylamuje), dále novodur a tvrzený polystyren (na konci vrypů zůstávají v desce štěpiny). Dřevorytecká rydla sice vycházejí z mědiryteckých, ale liší se jiným úhlem broušení a větším počtem různých profilů (čelo rydla je broušeno pod úhlem 45 stupňů).

Při rytí nesnadných částí a vybíraní větších ploch slouží tzv.můstek – zaoblená dřevěná tyčinka o průměru asi 1 – 1,5 cm, vespod rovně seříznutá, aby po hladké ploše neklouzala, podlepená tenkou kůží.

Rytina do křídové desky (tzv.Mássrova)

– nejjednodušší je sádrová, na drobné práce (novoročenky, ex libris), desku asi 1,5 – 2 mm tvoří vrstva plavené křídy s rybím klihem, nanese se na papírový karton, dokonale se vyhladí. Nejprve ji nalepíme na tvrdou podložku.

Sádru přeneseme na skleněnou desku, zajistíme rovný povrch, sklo zajistí hladkou plochu, namažeme tukem (např.silikonovým olejem), použijeme mědirytecká rydla, dobře se ryje, protože neklade takový odpor jako dřevo, je lepší tisknout kosticí, sádra by se mohla v lisu rozbít.

Linořez a linoryt

– lépe se zpracována než dřevo,snadné rytí a řezání do měkké hmoty, zpracovává se větších plochách (např. plakáty), klasické linoleum je jemná korková drť pojená lněnou fermeží, dnes je dokonale nahrazováno výrobky z PVC. Při rytí do linolea používáme žlábkové linorytecké rydla vylisované z ocelového plechu do profilu V nebo nožíky, dá se použít i vyřezávací nožík či mědirytecká rydla. Před začátkem práce nalepíme lino na netažnou lepenku, aby se případně nenatáhlo. Aby barva držela, můžeme lino přebrousit jemným smirkem, jako ilustraci 23,5 mm, rydla se rychle tupí, řezné hrany brousíme jemnozrnným karborundovým brouskem či trojúhelníkovým pilníkem. Použití jak z výšky, tak z hloubky. Linoryt byl oblíbenou technikou Josefa Čapka.

Razená technika

– technika tisku z výšky, v druhé polovině 15.století menší množství otisky z kovových desek, jakýkoliv obrázek, válečkem naválíme barvu a vytiskneme, vzniká ražením razidel různého tvaru (hvězdičky, kolečka, které zaťukáme po obvodu), tato technika pochází z dolnorýnských kovotepeckých dílen, prvním známým tiskem je Sv.Bernard sienský z roku 1 454.

Kovoryt (kovořez)

– první tisk pochází z Japonska kolem roku 764 n.l. svitky s budhistickým textem, ryjeme mědiryteckými rydly, použijeme rozbrušovačku např.do ocelové desky, jde tedy o mědiryt, s tím rozdílem, že vlastní kresba se nevyrývá do hloubky, vynechává se, je vyvýšená, barva se na ni nanáší.

Olovoryt

– technika stará jako knihtisk, olovo je měkký materiál, lehce se taví a lehce se do něj ryje, měkké se může rozplácnout. Rytí se provádí dřevoryteckou metodou. Lepší než čisté olovo vyhovuje práci směs olova, antimonu a cínu. Pomocnou kresbu nakreslíme přímo na kov, nebo přeneseme pomocí průsvitného papíru. Pestré a světlé barvy při dotyku s olovem černají, proto při barevném tisku je nejprve třeba odmaštěný olovoryt natřít šelakovým lakem, lepší než akrylátové barvy. Místo lisu lze lépe použít knihařskou kostici.

Tisk z výšky (postup)

– máme připravenou matrici, nejprve si barvu rozválíme na skleněnou desku nebo litografický kámen, záleží na síle barvy, papír volíme kvalitní, pokud tiskneme z výšky nemusíme jej máčet, aby se ale barva dobře vpila, papír namočíme. Pro tisk z výšky používáme příklopové, pákové a válcové lisy. Např. knihařský lis (velký) – vyvine velký tlak; pákový; odtahovačka (s gumovým válcem), satynýrky (přes filc). Nesmíme použít tiskovou desku vyšší, než je typografická literka – to je 23,56 mm.

Barevný tisk z výšky (nejčastěji u dřevořezu) – soutisky barev (soutiskový), použijeme nakládací rám ve tvaru písmene L, papír se zasune, vytvoří okraj.

Vady tisku

- při jemném vyrytí hustá barva zanáší drážky, nebo je barva příliš řídká

• dochází k rozpíjení barvy díky ředění benzínem (benzín zůstane)

• barva se prorazí až na rub papíru – použili jsme řídkou barvu, velký tlak

• papír se promastí – přidali jsme moc fermeže

• pokud nechceme lesklý tisk, přidá se plavená křída

• vytrhávání papíru – když je papír mokrý, postupně se rozvolňuje, při vysokém tlaku se může protrhnout

• nedotištěné plochy při strojním tisku můžeme dokončit ručně, kostkou; při nerovné desce se dá opravit vkládáním vrstev papíru

Barevný tisk

- dřevoryt šerosvitový

• barevný dřevořez – s postupným odrýváním

• můžeme tisknout olejovými barvami na malbu – většinou však promastí papír

• vodovými akrylátovými barvami – na suchý papír – papír se zvlní

Nakládání papíru

- při kladení matrice z hora si na papír uděláme značky. U dřevořezu pomocí nakládacího rámu do rohu dáme nabarvený štoček a papír položíme podle značek nakreslených na rámu.

Frotáž

– otisk matrice tužkou, pastelkami, ale i nanášením barev válečkem. Na počátku našeho letopočtu oblíbená technika v Číně (snímání z kamenných a keramických reliéfů).

Tisk z přírodnin

– prakticky z jakéhokoliv dostatečně pevného a víceméně plošného objektu či přírodního materiálu s výraznou strukturou, např. list, třešňová kůra, slepený písek….

Lepenkořez

– je vhodný pro hrubé práce nebo podtisk, nevydrží velký náklad tisků. Lepenku před tiskem napustíme nitrolakem.

Reliéfní tisk z výšky (slepotisk)

– bez použití barev při zvýšeném tlaku, vytlačíme reliéf do mokrého papíru,

Pojem grafika

Od slova grafein (z řečtiny) = psát, kreslit, transformování viděného do ploch, bodů.

Proměny grafiky v počátcích – grafika byla součástí malířství, byla závislá, dále spjata s knihou, kde plnila úlohu ilustrace, dekorace.

Grafika - původní a reprodukční

• volná a užitá

Původní = volná – vzniká spontánně, podle autorovy představy, aby se zde dala zařadit, musí splňovat:

1. předloha, návrh, námět musí být původní = autorský návrh

2. grafik sám zpracuje tiskovou formu = matrici

3. měly by se citlivě volit prostředky, adekvátní technika

4. grafik by měl vytisknout celý náklad desky, případně může ponechat tisk profesionálnímu tiskaři – donese nátisk (představu grafika)

5. všechny tisky musí být autorizovány umělcem, výše nákladu, nepřekročený limit nákladu (staré tisky tomuto neodpovídají, protože nebyly signovány, výše nákladu nebyla omezena).

Užitá = slouží praktickým účelům, reklama, plakáty, loga, knižní ilustrace, pozvánky, diplomy, knižní obálky, reprodukované průmyslově ve velkých nákladech, ex libris = značka pro knihovnu, vlepuje se do knihy (= z knih), patří zde i novoročenka. Umělecká ex libris, novoročenky a další drobná grafika se tisknou vždy jen v omezeném nákladu.

Reprodukční = grafika podle cizí předlohy, bývala doménou specialistů (např.Hollarova díla)

Volná = svobodné ztvárnění umělcovy představy do grafické podoby, nemá žádný přímý praktický účel

Tisk

= proces, ve kterém vzniká otisk, je výsledkem tisku a zprostředkovává jej matrice, která je zhotovena z nejrůznějších materiálů.

Tiskový stav

1. Zkušební otisk – před dokončením desky, označuje se E.E., autorský tisk E.A., dříve se označovaly tisky, které vytiskl grafik před nákladem, číslovalo se římskými číslicemi, dnes se označují tisky experimentální.

2. Kontraotisk – obtažení otisku na další papír, zrcadlově převrácený – jako kresba na desce, slouží rytci na lehčí kontrolu postupující práce

3. Otisk před textem – otisk zhotovený před vyrytím textu (adresy, vysvětlující nápisy,ex libris). Dodatečně se umísťuje pod vlastní kresbu

4. Remargue – zkoušky (např. u leptu volné místo na okraji na zkoušku), před tiskem se odstraní.

5. Rané otisky nákladu – první jsou nejkvalitnější, deska má definitivní podobu a je čerstvá

6. Varianty kresby – doplněné o nové linie nebo půltóny, případně po opravě

7. Barevné varianty – otisk realizovaný v jiné barvě nebo na jiný barevný papír

8. Pozdní otisky nákladu – nejsou tak kvalitní, u suché jehly to lze sledovat nejvíc (tvz.únava materiálu)

9. Dotisk z originální desky – v případě, že první náklad byl nízký a nevyčerpal limit, může autor dotisknout další, za lomítkem označíme např. římská II.

10. Novotisky – bez autorova přičinění, po smrti

11. Verifikační otisk – po vyčerpání limitu nákladu se má tisková forma znehodnotit,do kříže přeryjeme (uděláme 1 až 3 otisky jako doklad), proti neautorizovanému tisku

Signování otisku

– první otisky se neznačily, v 15.století monogramy začleněné do kresby a zároveň vyryté do dřeva nebo kovu např. monogramista D.S., pokud se reprodukovala malířská práce uvedly se obě jména (pod spodní okraj kresby, vlevo malíř, vpravo rytec), vyskytovaly se pod tiskem na desce zkratky:

pinx. = maloval

del. = kreslil

lith. = litografoval (tisknul)

inc. = vyryl

sc., sculps. = vyřezal

inv. = vymyslel

f., fe., fec. = vyrobil

Až ke konci 19.století se začaly signovat vlastnoručním podpisem pod otiskem, v levém dolním rohu se píše zlomek, který označuje tisk např.1/12 (1.tisk z nákladu 12 tisků). V pravém dolním rohu vlastnoruční podpis a datum vzniku, někdy se uprostřed uvádí název grafiky – pokud jde o cyklus, uvedeme název z cyklu, pořadí tisku.

Aby grafika mohla být brána jako originál – musí být dodržen náklad u každé techniky jiný:

Suchá jehla, rytina s krejovou manýrou, mezzotinta 50 ks

Stejné techniky jako předchozí pokud se poocelí í a patří sem všechny typy leptu do 100 ks

Ostatní jako kov, dřevo, litografie, serigrafie 200 ks

Původně byla grafika černobílá

Barevný tisk

– z jedné desky 2 způsoby:

1. do jedné desky různé barvy – vytiskneme (např. lept, dřevořez japonského typu)

2. polovinu barvy – vytiskneme, dáme další barvu , vytiskneme = vytvoříme soutisk

• z více desek – nejjednodušší – suchá jehla, z lina uděláme podtisk

1. z jedné desky černou lineární nebo tónovou kresbu, z druhé můžeme tisknout jednobarevný plošný podtisk

2. šerosvitný dřevořez nebo šerosvitná litografie

3. trojbarevný nebo čtyřbarevný měkký kryt (soutisk základních barev + černé), křídová litografie, techniky tónové kresby, využívání principu míchání barev vzájemným překrýváním

4. barevný dřevořez, linořez – techniky plošné kresby, využívání přetlaku barevných ploch

5. tisk světlými krycími barvami na tmavší tónový podklad nebo na barevný papír

6. irisový tisk – navalováním kresby nebo podtiskové plochy dvěma či více barvami, které do sebe plynule přechází, dosáhneme zvláštního efektu duhy.

Tiskové barvy

Výroba barev pro grafickou práci se uskuteční homogenizací – mechanickým mícháním práškových pigmentů nebo barviv s příslušnými přísadami.

Barvy můžeme rozdělit na : anorganické a organické

Anorganické – vznikají homogenizací práškového pigmentu nebo barvy, vzniká hustá hmota. Jsou to pigmenty minerálního původu. Pigmenty můžeme rozdělit na přírodní (sieny, umbry, okry) a umělé (např. chrómová zeleň, ultramarín, chromová žluť)

Organické - přírodní (indigo)

- chemické – dehtové (jednoduše vyrobené, na světle stálé) a anilinové

Černé tiskové barvy – vyrobené ze sazí spalováním různých surovin za nedostatečného přístupu vzduchu, dnes oxidací acetylenu nebo destilací zemního plynu (nejjemnější plynové saze - Carbon black). Dále pražením rozemletých kostí (kostní čerň, slonová, pařížská), z výlisků viné révy (révová nebo frankfurtská čerň), dále z ovocných jader (jádrová), z odpadu korků (korková).

Na úpravu hustoty barvy používáme ředidla, které se vyrábí z vysychajícího čistého lněného oleje (fermeže různé hustoty) nebo z nevysychajícího minerálního oleje. Při urychlení schnutí barvy přidáme sušidla – sloučeniny kobaltu, manganu a olova.

Tiskové papíry

– nesou obraz, papír je vidět, má estetické hodnoty i technologické hodnoty, výroba papíru je datována kolem roku 105 v Číně – kdy císařský degustář Tsai-Lus k použitým odpadkům z hedvábí přidal pojivo, utvořil kašičku, kterou nabíral sítem a nakonec rozmočil ve vodě, vznikl papír, nejdříve se papír dostal do Koreje a do Japonska. Papíry typu Koso, Gampi, Mitsumi, Kawasa, Ogura…Rostliny – konopí, bambus, z vláken lýka moruše. Do Evropy se papír dostal až v přelomu 12.a 13.století, křižácké výpravy a arabské výboje.

Až do 18.století probíhala výroba ručně, u nás se vyráběl papír z hader – konopí, len. Jinak se vyrábí papír z bavlny (Velké Losiny – nejstarší dochovaná papírna v Evropě), v 18.století se výroba papíru značně zmechanizovala – tzv.nekonečný pás, v polovině 19.století – dřevěné piliny, až do 70.let 19.století se používalo jako pojidlo kyselina sírová (papír se rozpadal oxidací), v roztoku uhličitanu hořečnatého.

Papíry se vyrábí v různých gramážích – tlustší papíry mají větší gramáž (např.nejtenčí japonské 10-40 g/m, měditiskové od 200 g/m), z textilií mají lepší kvalitu, dřevité rychle žloutnou, rozpadají se, nejsou tak kvalitní.

Papír pro tisk – měl by mít dostatečnou gramáž (kvalitní Japonské), měly by být savé, musíme je namočit, vyrábí se pod různou značkou Ingres, Losiny, Lana, italské Fabriano, německé Zanders,….

Tiskové techniky

Podle materiálu – např. tisk ze dřeva, kamene, kovu – dřevotisk, kamenotisk, měditisk,

Způsoby zpracování tiskové formy:

1. mechanické – řezby, rytiny do dřeva, kovu, kamene

2. chemické – lepty, litografie

3. fotochemické – sítotisk, serigrafie

Podle způsobu tisku – z výšky, z hloubky, z plochy a skrze síto (serigrafie; experimentální a kombinované techniky.