Hlína jako přípravný i konečný materiál

Modelovací prostředky: hlína, včelí vosk, plastelína nebo modurit.

Plastelína často používaná madailéry, v kombinaci se včelím voskem. Je použit vosk + glycerin,terpentýn…Hmotu získáme rozvařením plastelíny a přidáním vosku (medailerská plastelína se větším množstvím vosku). Použijeme vyčištěný včelí vosk, po rozvaření vosku se přidá zvlášť rozvařená kalafuna. Složky se smíchají, poté se přidá parafín. Díky kalafuně je vosk vaznější. Používá se barvení olej.barvami. Vosk tmavne. Je nejstarší modelovací prostředek. Je výchozím materiálem pro ztracený vosk. Má velké využití – slévárenské vosky (tvrdší, obsahují více parafínu). Modurit je málo používaný (acetonem se dá vyleštit do mramorova.

Hlína

Nejstarší modelovací prostředek.

Používáme buď jako: 1) přípravný materiál, kdy počítáme s tím, že tento hliněný model posléze odlijeme do sádry

2) konečný materiál – určen k vypálení v peci, každý druh keramické hlíny je určen na jiné stupně výpalu. Po vypálení keramické hlíny se nazývá terakota, což je neglazovaná pálená hlína.

Způsob práce s hlínou

Použití různých prostředků – klasický kříž na modelování hlavy, hák na figuru (na dřevěné podložce kovový hák, z ohebných drátů, figura vyplněna tenčími dráty, bábrlata drží hlínu pohromadě), lešení podle tvaru sochy.

Dále se používá spousta tvarů dřevěných nebo ocelových špachtlí (kovové více při použití se sádrou), velice důležitá jsou očka různých velikostí, očka s ozubenou hranou, různé cidliny (železné), na modelování i gumové cidliny (používá se i běžně v sádrování).

Sochařská hlína je mastnější, uchovává se v pozinkovaných plechových vanách, musí se vlhčit, má více jílových složek, musíme zabránit přístupu vzduchu.

Na hliněný model se dělá sádrová forma nebo odlití do sádry.

Hlína jako konečný materiál - keramika

Rozdělení keramické suroviny:

1.příprava mas
2.příprava glazur

1. Příprava mas

Používají se:

A) suroviny plastické – hlína, jíl, kaolín

B) suroviny neplastické – křemen, živec, křída

Suroviny plastické

Podstatná vlastnost je tvárlivost. Jsou to rozptýlené nesourodé zeminy, složené z minerálních látek i organických složek. Primární nebo sekundární naleziště.

Hlína – je zemina obsahující 20 až 50 % jílové hmoty. Vzniká zvětráváním živcových hornin. Bývá často velké množství železitých sloučenin.

Jíl – zemina obsahující více než 50 % jílové hmoty, má větší plastičnost, obsahuje drobné částečky menší než 0,002 milimetrů. Jíl má větší smrštění než hlína.

Slín – zemina, která obsahuje 20 až 70 % uhličitanu vápenatého CaCo3. Při větším množství jílu je hmota mastná. Když je mastnější, voda zůstává na povrchu při vlhčení, zevnitř tuhne. Při minimu jílu – tzv.hubená hlína, vysychá rychle celkově, hodně vsakuje vodu.

Hlíny a jíly jsou vodnaté křemičitany hlinité s příměsí slínu, živce, křídy sloučením vápenitých, železitých a organických látek.

Kaolín – základní složkou je nerost kaolinit, je to primární jíl (vznikl na místě, kde je). Bíle se vypaluje, je to surovina, která se používá pro výrobu porcelánu, méně plastický než jíl.

Složky porcelánu – 1 díl kaolínu, 1 díl hlíny, půl dílu křemene a půl dílu živce. Hmota často bývá v tekutém stavu, lije se do forem, voda vyschne…

Suroviny neplastické

Dělíme na ostřiva a taviva.

Ostřiva – zvyšují teplotu slinutí a tání (při výpalu)

Taviva – snižují teplotu slinutí a tání

Ostřiva – křemičité suroviny SiO2. Používá se křemenný písek (zvětraný křemen). Tento křemen smíchaný s jílovým materiálem tvoří ve střepu křemenná zrnka, která jsou jemně natavována, ta zajišťují konstrukci střepu, drží tvar.

Taviva – během pálení pomáhají k nerozdělitelnému spojení všech částí směsi chemickým procesem, nejčastěji se používá živec. Díky živci dochází k promíchání všech složek.

Lehčivo – organické součásti, které pálením vyhořívají, zanechávají dutinky a póry, zvyšují tepelnou a zvukovou izolaci.

Křemen i živec obsažen i v glazurách.

Keramika (z řeč.keramos = hrnčířská hlína)

Dělí se na hrubou a jemnou keramiku.

Hrubá – šamotová, kameninová (pro průmysl), má silný, hrubozrnný barevný střep, nestejnorodý, patří tu výroba kanalizačních rour, žáruvzdorné keramiky, vyzdívky pecí. Řadíme tu i díla z hrubé kameninové hlíny (poštorecká kamenina – stabilní, nepraská)

Jemná – umělecké nádoby, výrobky z keramické hmoty, jejichž částice nepřesáhnou 0,05 milimetrů ve střepu.

Rozdělení se určuje podle slinutosti keramického střepu:

1. Pórovitá – má nasákovost větší než 5 %

2. Poloslinutá – do 5 %

3. Slinutá – do 2 %

Jsou dělány obdélníčky, které se zváží, hodinu se vaří, poté se opět zváží a určí se hodnota. Keramické výrobky se dělí podle stupní výpalu. K nejodolnějšímu materiálu řadíme žáruvzdorné jíly na 1 580°C (žáruvzdorný šamot – vyzdívky pecí). Kameninové jíly mají běžný výpal 1 200 – 1280°C. K nejméně odolným patří cihlářské hlíny a jíly pod 1 000°C. Mají hodně taviv.

Rozdělení/druhy vypalovaných výrobků i z historického hlediska

1. TERACOTA – z lat.=neglazovaný vypalovaný střep, př.Tanagry v Řecku – drobné sošky žen (Peloponés), po výpalu barevně polychromované. Sloužily pro výzdobu příbytků majetnějších. V 70.letech v Americe pro barevnost používali rozličné barvy – estetická keramika. Renesanční terakotové portréty, terakotová plastika v baroku, i v moderní sochařině do pálené hlíny.

2. ZAKUŘOVANÁ KERAMIKA – neglazovaná hrnčina vypalovaná v polních pecích, kdy při 940°C se do ohniště přiloží dávka smolného dříví, poté se otvor pece utěsní jílem, vznikne mastný černý čmoud, který vnikne do střepu. V pórech se usadí saze. Typická keramika pro Kelty. Pro estetické záležitosti.

3. TERRASIGILLATA – červenohnědé nádoby zdobené figurálními reliéfy, výpal kolem 1000°C, v Řecku. U těchto váz použití hlinité glazury, často železité jíly.

4. JAPONSKÉ RAKU – původ v 16.století, v překladu znamená požitek, radost, spokojenost (v čajových obřadech). Používá se hlína, která musí odolávat prudké teplotní změně, obsahuje 20 až 30 % šamotu. Vypalovaný předmět je z rozžhavené pece vyjmut kleštěmi, rozžhavený se vhodí do pilin, do nádoby, která se prudce uzavře, nebo se zabalí do olejové hadry, pak se zchladí ve vodě. Odstíny perleti, zemitých tónů.

Majolika a Fajans

Keramika s průlinčitým střepem (nízko pálená) pokrytá neprůhlednou olovnatou cíničitou glazurou.

Majolika – na souostroví Baleáry ve Středozemním moři se v 15.století soustřeďovala výroba keramiky (Arabové). Odtud se vyváželo do Itálie, z největšího ostrova Malorka. Je to keramika s barevným střepem a neprůhlednou barevnou glazurou.

Fajans – pochází od města Faenzi v Bologni, která v 16.století proslula výrobou keramiky. Keramika se světlým vápenatým střepem a bílou krycí glazurou.

Obě jsou hodně podobné, typická renesanční keramika.

Výroba keramiky v Anglii v době klasicismu

Od počátku 18.století proslavil tuto keramiku Josiah Wegwot. Keramika z bíle se vypalujících bělninových jílů a kaolínu. Často jídelní servisy a obkladačky do sídel. Červené a černé kameninové sochy a reliéfy – na zámcích menší komorní sochy.

Kamenina

Další druh keramiky. Střep bývá barevný nebo bílý (porcelánová). Kameninové jíly s živcem, šamotem, křemenem. Glazury na kameninu buď solné nebo hlinité. Výpal je na 1 200 –

1 280°C. Vznikla už v 7.st.př.n.l. v Číně. Do Evropy se dostala až v 11.století. Hodně se z kameniny dělalo v Německu v 15.a16.století. Odtud se kamenina šířila do celé Evropy.

Velice jemná hranice mezi pórovinou bílou (wegwotská), bělniny i kameniny.

Porcelán

Má střep slinutý a v slabounké vrstvě je dokonce průsvitný.

Rozdělujeme na:

1. tvrdý (evropský) – na 1 350 – 1580°C

2. měkký (asijský) – kolem 1 300°C

Porcelán bez glazury je tzv.biskvitový – v 19.století drobné figurální keramiky v duchu klasicismu.

2) Příprava glazur

Glazury

Chemickým složením jsou příbuzné sklu, po aplikaci je výrobek neprosákavý, snadno čistitelný, zvyšuje se mechanická pevnost, estetická úloha.

Glazury dělíme:

1. dle barvy na barevné a bezbarvé

2. dle průsvitnosti na průhledné a krycí

3. dle lesku na lesklé, polomatné a matné

4. dle tavitelnosti na lehce tavitelné (měkké 1 200°C), těžce tavitelné (tvrdé nad 1 200°C)

5. dle způsobu zpracování na fritované nebo průmyslově vyrobené, surové

6. dle chemického složení na borité, olovnaté, živcové, solné, hlinité apod.

Suroviny k přípravě glazur

Hlavní – nezbytné pro vytvoření skloviny: křemen, živec, kaolín, sloučeniny vápenaté, zinečnaté, borité, olovnaté, sodné, draselné, hořečnaté.

Vedlejší – zbarvují sklovinu: barnaté, cíničité, titaničité

Předchůdci glazur – leštění povrchu hlíny (Indiáni) v tzv.koženém stavu, kdy hlína je tvrdší, začíná obesíchat, snižuje se tím pórovitost.

Engoba – nástřepí (v lidovém hrnčířství), povrch různě barevných jílů, nemusela se vypalovat na vysokou teplotu.

Solná glazura – na kameninu, do pece (1 100°C) se vhání solné páry, dostávají se hluboko do keramiky, na kameninách dělá bronzový povrch, vpije se do střepu, se střepem tvoří kompakt.

Způsob modelování plastiky pro vypálení v peci

Výrobek musí být zásadně dutý. Modeluje se buď plný a po dokončení se rozřeže v horizontálních válcích a sochařským očkem se vybere hlína, poté se válce spojí, spoje se zaretušují, místa spojů se zdrsní (vidličkou) a potřou štětcem šlikrem (=zbytky rozpuštěné hlíny), spoje se tzv.zašijí (špachtlí spojí k sobě).

Další způsob – sochu zhotovujeme dutou, modelujeme od spodu dutou stěnu, na destičku položíme tkaninu (suchou jut), při větších sochách použijeme podpůrný kříž (do kameniny), vrchní plochu stěny udržujeme vlhkou, do výstužných stěn děláme díry, nakonec dobře vysušíme – obalíme flanelovými tkaninami.